Etty Hillesum - výročí narození (15. 1. 1914)

13.1.2016

Etty Hillesum  - výročí narození  (15. 1. 1914)Už uplynulo více než 100 let od narození Ester "Etty" Hillesum. Etty se narodila15. ledna v roce 1914 v židovské rodině gymnasijního profesora. Získala právnické vzdělání a studovala i psychologii. V roce 1942 se dobrovolně přihlásila do koncentračního tábora Westerbork, aby mohla sdílet utrpení se svými souvěrci. 7. září 1943 byla s celou svou rodinou zařazena do transportu do Osvětimi, kde byla 30. listopadu se svými rodiči a dvěma mladšími bratry popravena. Etty si během druhé světové války psala deníky. Její deníky a dopisy, které vypovídaly o běžném životě v těžké době a o vnitřní proměně jedné mladé ženy, byly zveřejněny až desítky let po válce a staly se bestsellerem.

Pohled do života Etty Hillesum 

Varování: nečekejme seznámení s mravně bezúhonnou světicí. Tou Etty nebyla. Ale ... Bůh jí dal velké dary a oslovil skrze ni mnoho jiných lidí: současníků, kteří si jí vážili, a později čtenářů jejích deníků a dopisů. Deníky vyšly tiskem až v r. 1981 a vzbudily velkou pozornost, proto byly vydány i dopisy. V češtině se knihy jmenují Přervaný život   a Myslící srdce

Židovka z Holandska

Etty (tj. Ester) Hillesum se narodila 15.1.1914 v holandské židovské rodině, maminka byla Ruska. K náboženství Etty nikdo nevedl, její smýšlení i životní styl byly liberální. Vystudovala práva, ale zajímala ji psychologie a jazyky. Žila v AMyslící srdce  terodamu v rodině vdovce Hana Wegerifa, vedla mu domácnost. Učila ruštinu, četla ruské spisovatele a zvlášť německého básníka Rilkeho, jeho poezii i dopisy. Sama chtěla být velkou spisovatelkou. Etty bylo tehdy 27 let, byla inteligentní, citlivá, uměla se dobře vyjadřovat, ale v nitru byla komplikovaná, trýznivě nevyrovnaná. 
 
Když jsem viděla krásnou květinu, nejradši bych ji k sobě přitiskla nebo snědla. Když šlo o větší celek krásné přírody, nebylo to tak snadné, a přece jsem cítila totéž. Dala jsem se příliš unášet smysly, skoro bych řekla, že jsem příliš toužila po tělesnu, příliš jsem chtěla “vlastnit”. Toužila jsem fyzicky po všem, co mi připadalo krásné, chtěla jsem to mít. Proto jsem neustále bolestně narážela na pocit neukojitelné touhy, na stesk po něčem, co se mi zdálo nedosažitelné, a sama jsem si to nazvala touhou po stvořeném. (PŘERVANÝ ŽIVOT    33)

Veliká vnitřní proměna 

3.2.1941 prožila Etty – jak to později nazvala - své (pravé) „narození“: seznámila se s psychologem Juliem Spierem (při psaní jej označuje: S.). Jemu bylo tehdy 54 let a síla jeho osobnosti působila, že mnohé ženy ho zbožňovaly. Také Etty mu – zpočátku jí to bylo nemilé - propadla. Stala se jeho klientkou, pak i přítelkyní (a milenkou). Zásadně ji ovlivnil i po-bídnutím, aby četla Bibli. Jeho víra a modlitba ji velmi zajímaly. Jejich vztah trval rok a půl. 15. září 1942 Spier zemřel. Ať už v naších očích jde o vztah jakkoliv nestandartní, přece Etty úplně změnil život. 
 
...už o sobě nemohu tvrdit to, co dřív: že jsem tak nešťastná, že už mi není rady ani pomoci – to všechno už je pro mě nepochopitelné. (PŘERVANÝ ŽIVOT    123)
 
Proces, který jsem v poslední době prodělala, je vlastně velice jednoduchý, ale já věřím, že rozhodující pro celý můj další život. Kosmos se mi z hlavy přestěhoval do srdce (...). A když se Bůh do mě přestěhoval a obydlel prostor, kde stále přebývá, ano, od té doby nemám bolesti hlavy ani žaludku! (MYSLÍCÍ SRDCE   18) 

Kruté a děsivé vnější okolnosti

10.5.1940 německá vojska vpadla do Nizozemí. Od počátku roku 1941 – v době, kdy se odehrává vnitřní proměna Etty - přibývalo různých opatření, která židy vyčleňovala ze společnosti a izolovala. Od dubna 1942 museli nosit žlutou hvězdu. Nacisté přikročili k tzv. definitivnímu řešení židovské otázky (tj. k vyvražďování židů). Holandské židy soustřeďovali do koncentračního tábora Westerbork a od léta 1942 je odtud postupně deportovali do Osvětimi, aniž tito zubožení lidé věděli, kam přesně jedou a co je tam čeká. Ale Etty odmítá zuřit, nenávidět ap.  
 
Nevidím žádnou jinou cestu, než že se každý z nás obrátí do sebe a vymýtí  a zničí v sobě všechno, co ho vede k přesvědčení, že je třeba druhé zničit. Je nutné dát se prodchnout myšlenkou, že každá jiskřička nenávisti, kterou světu přidáme, udělá ze světa  ještě více nehostinné místo, než jakým je. (PŘERVANÝ ŽIVOT    214) 

Růst její víry (důvěry) v Boha

Je ve mně určitý smutek, něha i trocha moudrosti, a to všechno volá po vyjádření. Občas mi běží hlavou dialogy. Obrazy a postavy. Nálady. Náhlý průlom k něčemu, co se má stát mou osobní pravdou. Láska k člověku, o kterou je tře-ba zápasit. Nikoli někde v politice nebo ve straně, ale ve mně samotné. A po-řád ještě falešný ostych, který mi brání vyjádřit ji. A Bůh. Děvče, které neu-mělo klečet a přece jen se to naučilo – na drsné kokosové rohoži v neuklizené koupelně. Ty věci jsou ještě mnohem intimnější než sex. Chtěla bych zachytit ten vnitřní proces děvčete, učícího se klečet, ve všech jeho stupních. (PŘERVANÝ ŽIVOT    84)
 
Člověk musí najít odvahu to vyslovit. Odvahu vyslovit Boží jméno. S. jednou řekl, že trvalo dlouho, než se osmělil vyslovit Boží jméno. Jako by mu to pořád připadalo nějak směšné. Přestože v něho věřil: „A večer se také modlím. Modlím se za lidi.“ Vyptávala jsem se, nestydatě a chladnokrevně jako vždycky, protože jsem se chtěla dovědět všechno úplně přesně :„Jak se modlíte?“ Po té otázce upadl do rozpaků; a tento muž, který mi jindy na subtilní a nejintimnější otázky dával vždycky brilantní a naprosto jasné odpovědi, řekl s velikým ostychem: „To vám neřeknu. Teď ještě ne. Později.“ (PŘERVANÝ ŽIVOT    99)

Modlitba Etty je plná vděčnosti a pokoje 

Můj momentální životní pocit je tak silný a pokojný a moje vděčnost tak veliká, že se ani nebudu snažit vyjádřit to velkými slovy. Prožívám nerozdílné, dokonalé štěstí, můj Bože. Nejlépe by se to dalo vyjádřit jeho slovy: “Spočinout v sobě.” To je nejvýstižnější: spočívám sama v sobě. A toto bytí samo, to nej-hlubší a nejbohatší ve mně, v čem spočívám, nazývám “Bůh”. (...) Tak se teď cítím, trvale a nezměnitelně – jako bych skutečně spočívala v tvém objetí, můj Bože, chráněná a bezpečná a prosycená věčností. Jako by každý můj dech byl prodchnut pocitem věčnosti, v němž se nejnepatrnější úkony a nejmenší slůvka odrážejí na velkém pozadí a mají hlubší smysl.(...) Můj život je vlastně neustálé “naslouchání” vlastnímu nitru, druhým lidem a Bohu. Říkám-li ale, že “na-slouchám”, je to vlastně Bůh, který “naslouchá”. To nejpodstatnější a nejhlub-ší ve mně, co naslouchá tomu nejpodstatnějšímu a nejhlubšímu v druhém. Bůh Bohu. (PŘERVANÝ ŽIVOT    204)
 
Ve Westerborku – krátce předtím, než byla odvezena do Osvětimi, píše: 
 
Tolik jsi mě obohatil, můj Bože, dej, ať z toho bohatství umím taky plnýma rukama rozdávat. Můj život se stal nepřetržitým rozhovorem s tebou, jediným velikým rozhovorem. Když stojím někde v koutě lágru nohama na tvé zemi a tváří obrácenou k tvému nebi, občas mi po tváři začnou téct slzy z vnitřního pohnutí a vděčnosti, která si hledá cestu ven. Také  večer, když ležím v posteli a spočívám v tobě, můj Bože, mi někdy vytrysknou slzy vděčnosti, a to je má modlitba. Nebojuju proti tobě, můj Bože, můj život je jeden velký rozhovor s tebou. Možná ze mě nikdy nebude velká spisovatelka, jak mám v plánu, ale cítím se u tebe v hlubokém bezpečí, můj Bože. (PŘERVANÝ ŽIVOT    247)

Modlitba je pro ni přípravou na to, co ji čeká dál

Myslím, že bych to měla dělat takto: ráno před začátkem práce se na půl hodiny “obrátit do sebe” a naslouchat, co se ve mně děje. “Ponořit se.” Dalo by se tomu říkat meditace, jenže to slovo mě pořád ještě trochu děsí. Ale vlastně proč ne? Půlhodinka se sebou samou. Nestačí si jen ráno v koupelně protáhnout nohy, ruce a ostatní svaly. Člověk se skládá z těla a duše. Půlhodinka gymnastiky a půlhodinka “meditace” by společně mohly připravit solidní základ k soustředění na jakoukoli denní činnost.  
Jenže taková “tichá chvilka”, to není zase tak prostá věc. Je třeba se jí učit. Nejprve odstranit všechno to měšťácké harampádí a zbytečnosti. V mé ubohé hlavě zbývá beztak pořád ještě hodně neodůvodněného nepokoje. Jsou tu sice i obohacující a osvobozující pocity a myšlenky, jenže mezi nimi se pořád silně prosazuje spousta zbytečností. Účelem meditace by mělo být, aby se člověk vnitřně rozprostřel do větší šíře, bez sveřepého roští, bránícího v rozhledu. Aby v něm vyrostlo něco z “Boha” tak, jako je kus “Boha” také třeba v Beethovenově Deváté. Aby tak vznikl určitý druh “lásky”, žádná půlhodinová luxusní záležitost, při níž jsem hrdá na své vznešené pocity, v nichž se nádherně rozplývám, ale láska, s níž si ve svém malém obyčejném životě dokážu něco počít. (PŘERVANÝ ŽIVOT    47)
 
(Bože,) až do posledního dechu musíme bránit tvoje sídlo v našem nitru. Skutečně existují lidé, kteří v posledním okamžiku schovávají do bezpečí vysavač nebo stříbrné příbory, místo aby si chránili tebe, můj Bože. A jsou jiní, kteří se za každou cenu snaží zachránit své tělo, které není beztak ničím jiným než schránkou tisíce obav a hořkostí. Říkají: „Mě do spárů nedostanou.“ A zapomínají, že člověk není v žádných spárech, když je ve tvém náručí.  
Už jsem zase mnohem klidnější, můj Bože, díky tomuto rozhovoru s tebou. (...)  Měl by ses u mě mít co nejlépe. Abych uvedla aspoň jeden příklad za všechny: kdybych byla zavřená v těsné cele a malým zamřížovaným okénkem bych viděla plout bílý oblak, nabídla bych ten oblak tobě, můj Bože, aspoň dokud bych k tomu měla dost sil. Nedokážu se předem k něčemu zavázat, ale jak sis jistě všiml, mám ty nejlepší úmysly.
A teď se odevzdávám tomuto dni. Setkám se v něm s mnoha lidmi, bude mě tížit spousta zlých zvěstí a hrozeb – jako nepřátelští vojáci kolem nedobytné pevnosti. (PŘERVANÝ ŽIVOT    174)

Vnitřní síla Etty vůči rostoucí jistotě blízké smrti

Etty docházelo, že nacisté nechtějí židy jen přesídlit, ale vyvraždit:
 
Možnost, že umřu, je pro mě absolutně přítomná; můj život udělal zásadní zkušenost, co to znamená hledět do očí smrti, záhubě – přijímám ji jako součást života. Nelze předčasně obětovat část svého života smrti tím, že se jí člověk bojí a brání se jí, odpor a strach nám ponechávají pouze žalostně scvrklý zbyteček života, skoro se to životem ani nedá nazvat. Zní to téměř paradoxně: Snaží-li se člověk vytěsnit smrt ze svého života, nikdy nežije plnohodnotně,      a podaří-li se mu ji přijmout do svého života, rozšíří a obohatí jej. (PŘERVANÝ ŽIVOT    148)
 
Její deníky končí v říjnu 1942. Následující zápisy se nám nedochovaly. Víme, že měla deník s sebou při cestě do Osvětimi. Poslední rok jejího života známe jen z jejích dopisů a ze svědectví druhých lidí. Snažila se v bídě Westerborku udělat, co jen pro koho mohla. Naplnila tam slova, kterými její deník končí: „Chtěla bych být balzámem na tolik ran...“
 
 

Myslící srdce

Dopisy z let 1941 - 1943
Etty Hillesum
Druh zboží: kniha
Původce zboží: Karmelitánské nakladatelství
Cena: 199,- Kč   více informací >>
Koupit

Přervaný život

Deníky z let 1941-1943; druhé vydání
Etty Hillesum
Druh zboží: kniha
Původce zboží: Karmelitánské nakladatelství
Cena: 249,- Kč   více informací >>
Koupit

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému