Nebojte se!

1.11.2025

Odvaha překonat strach
„Nebojte se!“
Věta, která je v Bibli zapsána údajně třistapětašedesátkrát. Možná proto, že tuto krátkou větu, výzvu, potřebujeme slyšet opravdu každý den v roce.
Strach a úzkost nás přepadá často. Bojíme se o své blízké, často tak, až to bolí. Bojíme se o práci a živobytí. Bojíme se konkrétní hrozby, konkrétního člověka. Bojíme se o planetu a o mír, přinejmenším v našich končinách.

Soucítíme s lidmi, kteří trpí – s našimi známými, blízkými, přáteli. S dětmi a lidmi na opačném konci světa, kteří trpí hladem, válkami a nemocemi. Bojíme se. Bojíme se o ně i o sebe, aby to samé nepostihlo nás.

Máme v sobě ukryté i strachy související s naší povahou a výchovou. Neudělat chybu, nezopakovat něco, čím jsme druhému ublížili. Strach z toho, co si o nás pomyslí druzí, co řekne soused, známý, farář...

Strachů je opravdu tři sta šedesát pět nebo i víc. A na každý z nich platí to krásné: „Nebojte se! Odvahu!“

Chce to obrovskou dávku odvahy strachy překonat. Překonat „co tomu řeknou lidi?“. Překonat bolavou zkušenost z minulosti. Nebát se udělat něco znovu, jinak. Překonat strach z toho, co do nás bylo zakódováno, že si o sobě máme sobě myslet.

Nejsem psycholožka, tak se podělím jen o svou malou zkušenost s odvahou.

Bůh nikdy nevytahuje naše staré chyby a hříchy. Jsou pro něj minulostí – a na rozdíl od našeho okolí i od nás samotných nám je ani nepřipomíná. Povzbuzuje nás: „Neboj se, je to dávno pryč, na tvé hříchy nevzpomenu, naopak, naplním tě požehnáním.“ V knize Chatrč mě oslovil příměr, že náš život je plátnem a my jsme malíři. Byly nám dány barvy a štětec a my máme „malovat“ – žít! Děláme, co můžeme. Občas se stane, že se nám to nepovede a na obraze vznikne ošklivá rozmatlaná skvrna – náš hřích nebo něco zlého, co se nám přihodilo.

A tu přichází Bůh jako malíř, který několika tahy z té skvrny udělá cosi krásného, co do toho našeho obrazu prostě patří. A z toho se stane naše životní zkušenost, která by nás měla posunout dál.

Nenechme si vzít svobodu Božích dětí a dělejme věci po svém, v souladu s naším svědomím. V souladu s Božím záměrem a plánem – ale také po svém.

A nebojme se! Bude to zcela jiné, nové… Bůh funguje a působí právě takto – nově.

Z celého srdce nám přeji odvahu. Odvahu, radost a sílu!

Z knížky:

Dal Bůh koním duši?
Alena Svěchová

Texty o přírodě, horách, lese i tajuplném tichu. Protože právě tam můžeme najít sami sebe.

Úběžníky autorčiných úvah jsou prosté. Duše přetékající radostí nebo naopak poznamenaná zápasy a bolestmi. Bůh, který v našem životě promlouvá nenápadně – který JE, i když mlčí. A majestát přírody, který není kulisou, ale tím, co silně oslovuje naši mysl i všechny naše smysly.

Důležité je vyjít, vydat se na cestu. Autorka nedospěla ke svým zkušenostem mystickým či mimořádným způsobem. Ani za nimi necestovala do daleké ciziny. Chodila prostě po Beskydech a měla otevřené oči i srdce.

Připomíná nám, že „nejmenší brouček či rostlinka“ i každý z nás, „malá, nepatrná, a přesto nezastupitelná částečka tohoto světa“, jsme Bohem stvoření a milovaní. Něžné a silné poselství!

Autor: Webredaktor kna | Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému