Antonín zemřel 13. června 1231 odpoledne.
Umíral se slovy „vidím svého Pána“
a byl pohřben v Padově.
Současníci ho milovali
pro jeho obětavé hlásání evangelia,
starost o chudé
a vlídnost k lidem.
více

Když jsme se s Tomem brali, byli jsme velmi zamilovaní. Tehdy jsme si běžně hodiny povídali. A i když jsme nemluvili, vnímali jsme, co ten druhý cítí. Vlastně je těžké říct, kdy jsme se vzdálili. Tom měl víc a víc práce a já se musela starat o děti. Možná jsem jim věnovala příliš mnoho pozornosti, a on si připadal trochu odstrčený, ale upřímně řečeno, když se ohlížím zpátky, uvědomuji si, že kdybych nemluvila s dětmi, neměla bych už vůbec s kým mluvit.
Tom přichází domů tak unavený, že mne stěží pozdraví, natož aby mi řekl, jak se ten den měl, nebo se na to zeptal mne. Je to tak nepříjemné. Strašně bych si s ním chtěla povídat. Jednou mi na chvíli připadalo, že jsme si zase blízcí, a povídala jsem mu všechno, co jsem s ním už dlouho toužila sdílet. Jenže když jsem si vylévala srdce, zjistila jsem, že on už dávno spí. A pak se stala zvláštní věc. Naučila jsem se žít bez něho. Prala jsem mu oblečení, vařila mu a snažila se mu být dobrou manželkou, ale někde uvnitř jsem se oddělila a naučila se žít bez něj. Jako by si něco ve mně řeklo: Jsi sama za sebe, pro dob... více

Měl jste se svým profilem problém dostat se na střední školu?

To mělo docela zajímavý a úsměvný prolog, který souvisel s mou oblibou italštiny. Stalo se totiž, že tehdejší ředitel osmiletky, Václav Jaroš, jeden ze zakládajících členů komunistické strany, bojoval za první války s nějakou komunistickou partou v Albánii. Ke konci své pedagogické činnosti potom psal k poctě albánských soudruhů vzpomínky a cestopis jejich zemí. A protože Albánie bývala dlouho italskou kolonií, měl k dispozici spoustu knih v italštině. Když zjistil, že chodím na italštinu, čas od času si mě vytáhl z výuky do ředitelny a já mu tam z italských průvodců překládal. Kniha později vyšla pod názvem „Světla září nad Tiranou“ a on mi jí už jako důchodce přinesl do školy s osobním věnováním. více

To věčné zřídlo
tajně uchovává
se v živém chlebu,
jenž nám život dává,
třebaže noc je... více

Trest dokáže nežádoucí chování stopnout, nedává však sám o sobě návod k žádoucímu jednání a leckdy emočně uvádí do zmatku a může zatížit osobní vztahy. Malému dítěti je možná někdy jednodušší dát lekci malým plácnutím než vysvětlováním, které zatím nepochopí. Dá se říci, že má-li už dojít k trestu, pak účinně může dítě potrestat jen ten, kdo je má opravdově rád a kdo k němu přistupuje s respektem. více

Kousla mě vosa.
Mělo by se říkat „štípla“. Ale můj syn tomu říká „kousnutí“. A když mě vosa kousla, rozčilil se.
„Počkej, tatínku, až vyrostu. Já tu vosu majznu, až bude plakat.“
více

Padre Pio z Pietrelciny (sv. Pius z Pietrelciny) se narodil v roce 1887 v jižní Itálii. Vstoupil do řádu kapucínů (1903), byl vysvěcen na kněze (1910) a s velkým pastoračním úsilím konal svou službu především v městečku San Giovanni Rotondo v italské Apulii. V modlitbě a s pokorou sloužil lidem duchovním vedením, zpovědí a starostlivou péčí o nemocné a ubohé. P. Pio za svého života prožíval mnohé ústrky a nepochopení stran církve. Dne 20. září 1918 obdržel stigmata a plně připodobněný ukřižovanému Kristu dokončil pozemskou pouť 23. září 1968. V roce 2002 ho papež Jan Pavel II. prohlásil za svatého. více

Emil Kapaun byl americký katolický kněz s českými kořeny, který v roce 1951 zahynul v zajateckém táboře v Severní Koreji. Jeho služba ale zachránila mnoho ostatních zajatců před smrtí. Americký prezident Barack Obama ho posmrtně vyznamenal Medailí cti, nejvyšším vojenským vyznamenáním. V církvi započal proces jeho blahořečení. více

Rakouský sedlák a Franz Jägerstätter poznal jednoznačně
naprostou neslučitelnost křesťanské víry se zločinným nacistickým režimem.
Přestože si byl vědom důsledků svého jednání,
odmítl na základě rozhodnutí vlastního svědomí
nastoupit válečnou vojenskou službu pro Hitlera.
více

Na putování do hor si bereme s sebou vodu do polních láhví. Jedna láhev na celé dlouhé putování ale často nevystačí. Vlastně pokaždé nějak počítáme s tím, že narazíme na potůček, ze kterého si budeme moci vodu doplnit. A ještě krásnější je objevit průzračný pramen, ze kterého se můžeme napít rovnou. více

Svátek Letnic, který se slavil padesát dní po svátku židovských Velikonoc zvaném Pascha. Letnice celé toto slavnostní období uzavíraly. Byl to poutnický svátek na poděkování za úrodu po skončených žních (Letnice se řeknou řecky „pentekosté“, což znamená „padesátý den“). Lidé si připomínali Boží smlouvu s izraelským národem a předání Desatera na hoře Sinaji. Do Jeruzaléma opět proudily davy poutníků. více