Krize je okamžikem volby,
chvílí, která nás staví před rozhodnutí, které musíme udělat.
Všichni jsme v životě měli a i dále budeme mít chvíle krize.
Rodinné, manželské, sociální, pracovní krize. Spoustu krizí.
V mé vlasti je jedno přísloví:
„Když jedeš na koni přes řeku,
nikdy neměň koně uprostřed.“
více

Evangelista Lukáš pátral po podkladech pro své vyprávění velmi důkladně, jako málokdo jiný. Seznámil se s Ježíšovými příbuznými – pravděpodobně v letech 58 až 60 – a mohl tak zaznamenat i mnohé třeba i následující příběh o setkání ve vesnici jménem Emauzy. Podle nejstarší tradice byl jeden z těch dvou mužů Kleofáš - bratr Josefa z Nazareta (Ježíšův strýček). Jeho průvodce, jehož jméno Lukáš neuvádí, mohl být možná jeden z Kleofášových synů jménem Šimon – tedy Ježíšův bratranec a pozdější druhý jeruzalémský biskup. Jak lze usoudit z tohoto příběhu, Ježíš nevěnuje pozornost pouze svým apoštolům a učedníkům, ale i svým příbuzným. Nemají jen slepě věřit těžko uvěřitelným historkám. Mají zdravým rozumem přemýšlet o tom, co se píše v Písmu svatém, zkoumat souvislosti a v setkání s ním, živoucím Ježíšem, se dopracovat k jistotě: Bůh opravdu vzkřísil Ježíše z mrtvých! více

"První den v týdnu, když začínalo svítat, šly ženy ke hrobu a nesly vonné masti, které předtím připravily." (Lukáš 24,1)

"Jsem muž, nemám rád feminismus ani feministky." Tato slova by dnes stačila k vyvolání ostré polemiky, já se však přes propast času obracím k vám – ženy, které jste šly o velikonočním jitru ke hrobu. Za vašich dob byly ženy úplně na okraji společnosti. Nikdo je nebral vážně, nikdo s nimi doslova nepočítal (dokonce i počty účastníků historických událostí zahrnovaly pouze muže). více

V lidových tradicích a kultuře se Velikonoce často spojují s vajíčky a zajíčkem. Ke křesťanské tradici ovšem tyto symboly nepatří. více

Hrob, ve kterém Ježíš po tři dny spočíval, nás vybízí, abychom pohřbili všechno to, co nám brání žít. Můžeme do něj pohřbít všechna svá zranění a přestat je používat proti druhým jako výčitky.

Chtějme pohřbít své staré životní vzorce, které s sebou vláčíme jako kouli na noze. Může to být náš perfekcionismus, nutkání hledat vinu vždycky jen u sebe nebo tendence snižovat vlastní hodnotu. Snažme se pohřbít konflikty, které si neustále pěstujeme.

To všechno bychom měli pohřbít a zanechat v Ježíšově hrobě. Můžeme si i písemně poznamenat, co bychom rádi pohřbili. Následně můžeme lístek spálit a popel zahrabat. Nebo lístek pohřbíme ke kořenům stromu, aby rostlina z jeho rozkladu načerpala živiny. více

Když byl římský voják Longin dvacetiletým chlapcem, řekl jedné dívce, na niž chtěl udělat dojem: „Vždycky jsem chtěl se svým kopím něco vykonat, něco opravdu velkého... Vím, že mi to jde. Vždycky jsem cítil, že tu schopnost nemám pro nic za nic a že jednoho dne budu moct vykonat velký čin...“
Už ho vykonal. Probodl srdce mrtvého muže. Probodl srdce boha. Ježíše. A teď se musí skrývat.
Mělo to všechno nějaký účel? Předvídal to ten bůh? Byl to on, kdo dal Longinům erb s kopím? Je všechno nějakým zvláštním způsobem propojeno? Nic nebylo nemožné. Nic. …
více

„K čemu tě mám přirovnat, k čemu připodobnit, jeruzalémská dcero, kdo ti přispěje, aby tě potěšil, panno, siónská dcero? Jak moře veliká je tvá pohroma, kdo tě má zhojit?“ (Pláč 2,13) více

„Tu Šimon Petr vytasil meč, který měl u sebe, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho. Ten služebník se jmenoval Malchus.“ (Jan 18,10)

... Vcházíte do zahrady a začíná nepopsatelný mumraj. K tomu všemu se obrovitý rybář začíná ohánět krátkým mečem; čert ví, kde ho vzal. Než stačíš uskočit, cítíš závan vzduchu na tváři a vzápětí ostrou bolest. Křičíš – více úlekem než bolestí – a tiskneš si prsty k ráně, která silně krvácí. Ten blázen ti uťal ucho! ... více

Můžeme si v nočním tichu položit otázku:
Kde mě lidé opustili?
Kde jsem odkázán pouze na sebe?
Jaká je pro mě Boží vůle?
více

Když Jidáš slyšel nadšené provolávání slávy Ježíšovi, trochu ho to uklidnilo. I on přece patří k Ježíšovi! O několik dní později se ho ale však znovu zmocnily pochybnosti. Při pohledu na mocné městské hradby Jeruzaléma se totiž Ježíš usedavě rozplakal a o tomto městě říkal: "Na tebe i na tvé děti přijdou dny, kdy tě tvoji nepřátelé srovnají se zemí, protože jsi nepoznalo čas, kdy ti Bůh nabídl svou přízeň." Jidáše tato slova šokovala. Když viděl Ježíše tak slabého a bezmocného, svíral se mu žaludek. více