Sv. Jan Nepomucký se stal nejznámějším českým svatým doslova po celém světě. Jeho sochy a obrazy nacházíme na všech kontinentech, snad vyjma Antarktidy. Svátek sv. Jana Nepomuckého se slaví 16.5. více

Životní zkouška je záležitostí krátkého času,
ale je jí možné rozumět jen v souvislosti s celým životem a jeho směřováním.
To jsem si znovu uvědomil v minulých týdnech, když přišel covid.
Viděl jsem, že nejsem schopen se postarat vůbec o nic,
že se vysoké ideály zužovaly...
Viděl jsem, že si nejen nemohu dělat žádný plán,
ale že nemůžu udělat v životě už vůbec nic,
protože všechno je mi vzato z rukou
a brzy může být konec.
více

Každou neděli vcházíme do kostela, abychom se účastnili mše. Chodíme tam stejně často, jako donedávna chodívali někteří do kina. A přesto: v kostele zůstává „program“, nehledě na různé obměny, k nimž v průběhu staletí došlo, pořád stejný. Nakonec si proto musíme položit otázku: proč je průběh liturgie v zásadě neměnný? více

Kromě mnoha problémů dnešní doby existuje ještě jeden závažný problém: zneužívání sítí. Kolik lidí je dnes vystaveno stresům, zmatkům a depresím, které vyvolávají nejrůznější poplašné zprávy, nebo cílené vydírání anonymů ať už za účelem pomstít se někomu nebo si z někoho jen tak vystřelit. Připomenu výrok Alberta Einsteina: „Děsím se doby, kdy nás technologie přemůže. Potom z nás vyroste generace idiotů.“ Technický pokrok jako takový samozřejmě zavrhnout nemůžeme. více

Když jsem v jednadvaceti letech vážně onemocněl, poprvé jsem zažil omezení, bolest a osamocení. Změnilo to můj pohled na život. Několik měsíců jsem nevěděl, kdo jsem a zdali budu žít, anebo zemřu. Ani lékaři netušili, jestli to zvládnu. Vzpomínám si, jak jsem objímal matku a říkal: „Prostě mi řekni, jestli umřu.“ Připravoval jsem se na kněžství ve druhém ročníku diecézního semináře v Buenos Aires. více

S Písmem jsem si prošel už dlouhou cestu. Občas mě oslovovalo, ale nepředstavovalo pro mě „nic víc“ než zdroj pouček a informací. Pak jsem se přihlásil na seminář o křesťanském životě. Na konci byla společná modlitba, kdy jsme měli možnost odevzdat svůj život Ježíši. Jako nadšený mladý člověk jsem „se nezdráhal“ a dal jsem všechno, celý svůj život. Nebál jsem se, protože jsem „nějak tušil“, že Pán je opravdu dobrý a nezkazí mi život. Při té modlitbě jsem neprožil nic zvláštního. Ale přišlo to až pak… více

Ježíš při poslední večeři řekl apoštolům: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí“ (Jan 14,27). Tehdy jim předal svůj pokoj. A na závěr své řeči na rozloučenou ještě dodal: „Toto jsem k vám mluvil, abyste měli ve mně pokoj. Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33). více

V těchto těžkých časech čerpám naději z posledních Ježíšových slov zaznamenaných v Matoušově evangeliu: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20). Nejsme sami. Proto se nemusíme bát sestoupit do temné noci problémů a utrpení. Víme, že všechny odpovědi nemáme připravené a úhledně zabalené, a přece věříme, že nám Pán otevře dveře, o jejichž existenci jsme neměli ani ponětí. více

"První den v týdnu, když začínalo svítat, šly ženy ke hrobu a nesly vonné masti, které předtím připravily." (Lukáš 24,1)

"Jsem muž, nemám rád feminismus ani feministky." Tato slova by dnes stačila k vyvolání ostré polemiky, já se však přes propast času obracím k vám – ženy, které jste šly o velikonočním jitru ke hrobu. Za vašich dob byly ženy úplně na okraji společnosti. Nikdo je nebral vážně, nikdo s nimi doslova nepočítal (dokonce i počty účastníků historických událostí zahrnovaly pouze muže). více

Hrob, ve kterém Ježíš po tři dny spočíval, nás vybízí, abychom pohřbili všechno to, co nám brání žít. Můžeme do něj pohřbít všechna svá zranění a přestat je používat proti druhým jako výčitky.

Chtějme pohřbít své staré životní vzorce, které s sebou vláčíme jako kouli na noze. Může to být náš perfekcionismus, nutkání hledat vinu vždycky jen u sebe nebo tendence snižovat vlastní hodnotu. Snažme se pohřbít konflikty, které si neustále pěstujeme.

To všechno bychom měli pohřbít a zanechat v Ježíšově hrobě. Můžeme si i písemně poznamenat, co bychom rádi pohřbili. Následně můžeme lístek spálit a popel zahrabat. Nebo lístek pohřbíme ke kořenům stromu, aby rostlina z jeho rozkladu načerpala živiny. více

Když byl římský voják Longin dvacetiletým chlapcem, řekl jedné dívce, na niž chtěl udělat dojem: „Vždycky jsem chtěl se svým kopím něco vykonat, něco opravdu velkého... Vím, že mi to jde. Vždycky jsem cítil, že tu schopnost nemám pro nic za nic a že jednoho dne budu moct vykonat velký čin...“
Už ho vykonal. Probodl srdce mrtvého muže. Probodl srdce boha. Ježíše. A teď se musí skrývat.
Mělo to všechno nějaký účel? Předvídal to ten bůh? Byl to on, kdo dal Longinům erb s kopím? Je všechno nějakým zvláštním způsobem propojeno? Nic nebylo nemožné. Nic. …
více

„K čemu tě mám přirovnat, k čemu připodobnit, jeruzalémská dcero, kdo ti přispěje, aby tě potěšil, panno, siónská dcero? Jak moře veliká je tvá pohroma, kdo tě má zhojit?“ (Pláč 2,13) více

„Tu Šimon Petr vytasil meč, který měl u sebe, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho. Ten služebník se jmenoval Malchus.“ (Jan 18,10)

... Vcházíte do zahrady a začíná nepopsatelný mumraj. K tomu všemu se obrovitý rybář začíná ohánět krátkým mečem; čert ví, kde ho vzal. Než stačíš uskočit, cítíš závan vzduchu na tváři a vzápětí ostrou bolest. Křičíš – více úlekem než bolestí – a tiskneš si prsty k ráně, která silně krvácí. Ten blázen ti uťal ucho! ... více

Můžeme si v nočním tichu položit otázku:
Kde mě lidé opustili?
Kde jsem odkázán pouze na sebe?
Jaká je pro mě Boží vůle?
více

V lidových tradicích a kultuře se Velikonoce často spojují s vajíčky a zajíčkem. Ke křesťanské tradici ovšem tyto symboly nepatří. více

Když Jidáš slyšel nadšené provolávání slávy Ježíšovi, trochu ho to uklidnilo. I on přece patří k Ježíšovi! O několik dní později se ho ale však znovu zmocnily pochybnosti. Při pohledu na mocné městské hradby Jeruzaléma se totiž Ježíš usedavě rozplakal a o tomto městě říkal: "Na tebe i na tvé děti přijdou dny, kdy tě tvoji nepřátelé srovnají se zemí, protože jsi nepoznalo čas, kdy ti Bůh nabídl svou přízeň." Jidáše tato slova šokovala. Když viděl Ježíše tak slabého a bezmocného, svíral se mu žaludek. více

Byli už blízko Jeruzaléma a zastavili se na okamžik u malé vísky na úbočí Olivové hory jménem Betfage. Ježíš poslal dva učedníky napřed s úkolem: „Jděte do té vesnice. Najdete tam oslici a vedle ní její hříbě. Odvažte je a přiveďte ke mně. Kdyby se vás někdo ptal, proč to děláte, řekněte: Váš Pán je potřebuje, ale hned je zase vrátí.“ Tak se splnilo, co napsal prorok Zachariáš: „Jásej a zpívej, Jeruzaléme! Podívej, přichází k tobě tvůj Král!
Je spravedlivý a přináší pomoc. Pokojně jede na oslu, na osličím hříběti.“
více

Nevím, jak začít číst Bibli! Na to je nejlepší rada: Nějak vůbec začít. A jít – cestou se pak vychytají chyby. Mnohým se osvědčilo číst biblické texty ze mše příslušného dne nebo následující neděle. Tyto texty mají tu výhodu, že jsou relativně srozumitelné a obsažné, tj. použitelné pro náš život (na rozdíl třeba od těžších starozákonních textů s rodokmeny či liturgickými předpisy). Navíc pokud budeme pracovat s těmito texty, budeme neseni vědomím, že nejsme sami, protože nad nimi spolu s námi prodlévá celá církev po celém světě. více

Narodili jsme se jako milovaní tvorové našeho Stvořitele, Boha lásky. Patříme Bohu i jeden druhému a jsme součástí stvoření. A z tohoto vědomí, uchopeného srdcem, pak má pramenit naše vzájemná láska, kterou si nelze zasloužit ani koupit, protože všechno, čím jsme a co máme, je nezasloužený dar. Jak jsme se mohli nechat přesvědčit o opaku? více

Co je to křest?
Pouhý obřad?
Uvítání dítěte?
Pokračování v rodinné tradici?
Naplnění přání prarodičů?
To všechno může být také, znamená ale mnohem více.
více

Věříme sice v Boží prozřetelnost, ale mnohdy žijeme, jako bychom věřili v náhodu. Odtud pocházejí naše zmatky či chybná pasivita. Děláme denně mnoho věcí, které jsme si sami nevybrali: někým jiným zadaná práce, nutné kontakty, anonymní klienti, nezáživné služební cesty. A přitom přemýšlíme, jak užitečněji bychom náš život mohli žít. více

Ten mocný táta, který mi doma jen před několika měsíci řekl, že jsem ostuda rodiny, a pak mě přimáčkl k podlaze, popadl nůžky a násilím mi ostříhal moje hippie vlasy. Teď mi něžně šeptal slova lásky, odpuštění a přijetí. Byl jsem sice kvůli drogám v jakési mlze, ale jeho slova se zanořila hluboko do mé duše. „Synku, miluju tě.“ více

Řekl bych, že jak pro koho a jak kdy. Poznat starého člověka či manžele a vidět či zakusit jejich vzájemnou lásku a dobrotu je krásné. Být svědkem stárnutí člověka, kterého dlouho známe a máme ho rádi, může být ale obtížné. Tam se nám jeho stáří třeba nelíbí a my mu jakoby nechceme dovolit, aby zestárl. To bývá problém dospělých dětí stárnoucích rodičů. Chtěli by mít rodiče stále „v plné parádě“. Jenže oni potřebují být milováni i při svém stárnutí. Je třeba nám, stárnoucím a starým, dovolit stárnout – a přitom nás neposílat na smetiště. Protože když nás pošlete na to smetiště, může být naší obranou, že se budeme stále stavět jako mladí. Nebudeme sami sebou. A to není nakonec pro nikoho dobré. více

Patří k řádu života, že na tomto světě jako tvorové jsme mimo jiné formováni těmi, kteří byli před námi. Jedna věc je Boží tvůrčí záměr s každým z nás dávno předtím, než jsme byli stvořeni. Toto tvůrčí dílo Stvořitelem započaté bylo svěřeno rodičům, předkům a okolnímu světu. To je ono tajemství svobodné vůle. Nejde o to, z něčeho vinit rodiče a předky, ale souvisí to s tím, čemu říkáme condicio humana, existenční podmínky a okolnosti lidského života, s lidskou narušeností. Kdyby nebylo prvotního hříchu, Adam a Eva by asi vychovali Kaina jinak, než aby Abela zabil. I tak má ale Abel prostor pro osobní rozhodnutí, pro uplatnění své vůle, byť je toto rozhodování ztíženo. více

To je běh na dlouhou trať a do mnoha stran. Působení diecézního kněze je neuvěřitelně široké a dobrý kněz se učí a zraje až do smrti. Navíc, fakulta a seminář nejsou „vyšším ministrantským kurzem“, že by se tu absolvent hlavně „vyučil dělat faráře“. Děje se zde něco mnohem důležitějšího: mysl a srdce se vydávají na cestu jako Abrahám, aby člověk znal Boha více zblízka a dozrál k určité vnitřní podobě (forma mentis) – totiž podobě Krista, služebníka Boha i lidí. Bez toho by nemohl být dobrým knězem, i kdyby „uměl dělat faráře“. A naopak, s podobou Krista v sobě se dokáže v budoucnosti pokorně naučit všemu, co bude potřebovat.

Samozřejmě že fakulta zajišťuje některé pastoračně zaměřené kurzy a vybaví budoucí kněze teoretickým poučením, my v seminární komunitě se pak snažíme je spíše v základních dovednostech „vycvičit“: pro liturgickou, kazatelskou, zpovědnickou i pastýřskou službu. Důležitý je ovšem jáhenský rok i některé praxe už během studia, kdy jsou bohoslovci „hozeni“ do farního provozu a mohou okoukat leccos z farářského „ř... více

Vím jistě, jak strašně potřebují naši modlitbu lidé,
kteří odešli ze světa dřív, než stačili dát všechno do pořádku.
Než stačili pochopit podstatné věci.
A čekají, až se za ně někdo pomodlí.
Je to pro ně jako rosa nebo mana.
více

Během tuhých bojů v Itálii v roce 1943 jsem jeden večer dole v údolí objevil velkou budovu. Myslel jsem si, že by to mohl být klášter. Druhého dne jsem chtěl zase jednou jít na mši, protože byl svátek Narození Panny Marie. Jako rotný jsem bez problému dostal propustku. Na cestu jsem se vydal okolo páté ráno a skoro hodinu jsem se plahočil přes zídky vinic a přecházel terasy políček. Po chvíli se ke mně připojil velký vlčák. Nakonec jsem dorazil k zahradní zdi ze zadní strany kláštera. Táhla se asi dvě stě metrů a byla tak vysoká, že se nedalo nahlédnout dovnitř. A branka nikde. Napadlo mě, že tady asi žijí v odloučení trapisté. Když jsem zahnul za roh, ocitl jsem se na náměstí před nevelkým kostelem. Zabouchal jsem na bránu vedle kostela, která vedla do kláštera. Brána se otevřela a v ní stál bratr fortnýř v dominikánském hábitu. Když spatřil německého vojáka, couvl. Uklidnil jsem ho a zeptal se, zda bych mohl ke zpovědi a na mši svatou. Nedůvěřivě mě pustil dovnitř a zavedl mě do sakristie, kam po chvíli vešel starý kněz a divil se, že vidí německého vojáka, který se chce vyzpoví... více

Bůh miluje naši nepatrnost. Jeho milosrdenství nemá konce.
Hospodin je shovívavý a plný lásky.
Vybral svůj lid ne proto, že byl velký a mocný,
ale proto, že byl ze všech nejmenší a nejubožejší více

Jedním z největších problémů dneška je postoj: urvat od života, co se dá, často bez ohledu na své zdraví, na druhé, na okolí. Středem všeho snažení jsem jen já sám. Člověk to pak sám o sobě nezvládá, stává se vyčerpanějším, uzavírá se do sebe, dostává se do stresu a depresí. Žádný člověk ale není svým přirozeným založením stvořen tak, aby žil mimo součinnost a spolupráci s druhými. více

Člověk je stvořen pro štěstí. Pojem štěstí má ovšem více vrstev a složek, míří různě hluboko. To nejpovrchnější je nejzranitelnější, nejsnáze o ně přijdu. Patří sem například majetek a do jisté míry i zdraví. Existují i podoby štěstí, které nám nikdo nemůže vzít. Je to podobné jako se svobodou. Nejhlubší svoboda a pravé štěstí je něco, co máme ve svém srdci a co je smysly sotva postižitelné. Připomeňme si slova Saint-Exupéryho: „Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné.“ Viditelné je dočasné a neviditelné věčné. více

Východně od Salerna se nacházela kóta 444, odkud byla přehledně vidět celá rovina. Tam se zakopal nepřítel vyzbrojený těžkými zbraněmi. Dostali jsme rozkaz kótu dobýt. Byl to nesmyslný povel, protože nás bylo málo a byli jsme špatně vyzbrojení. Večer před útokem neměly ještě všechny roty důstojníky. Mně přidělili desátou rotu. Po půlnoci se najednou objevil jakýsi mladý poručík. Přišel přímo z vojenské školy a skutečný boj ještě nezažil. Leželi jsme ve vinicích, bylo vlhko a chladno. Musel jsem poručíkovi vysvětlit situaci. Naši mladí a nezkušení vojáci měli totiž o takovém útoku docela zkreslenou představu. Vytáhl jsem svůj zpěvník a potichu jsem si zazpíval pár písní z dob, kdy jsem byl v katolickém mládežnickém hnutí. Mladý poručík, syn pastora, pocházel z Hamburku, všechny písně znal, a tak svým zvonivým hlasem zpíval potichoučku se mnou. Ostatní se shromáždili kolem nás, ochutnávali hroznové víno a poslouchali. Byly asi čtyři hodiny ráno, když zazněl rozkaz: „Připravit se! Útok začne za dvacet minut!“ Kótu před sebou jsme v mlze jen stěží rozeznávali. „M... více

Víme i z příběhů největších světců,
že se jim psychické problémy nevyhnuly.
Nemůžeme si myslet, že věřící člověk
má garanci ochrany před depresemi.
Podobně jako víra sama není zárukou toho,
že nás nepotká rakovina.
více

Důvěřujte v Boha a svou naději vkládejte do jeho otcovské dobrotivosti. To je pro vás zárukou, že vám zase vzejde světlo. Pozdvihněte svou mysl naplněnou vírou k nebeské vlasti. K ní ať směřuje každý úder našeho srdce i veškeré naše dychtění. Obdivujte ty, kdo na nebesích již přímo patří na Boží velebnost. Tito spasení však do nebe nedospěli jinou cestou než prostřednictvím bolesti, strázní a nesmírných soužení. Tam leží naše skutečná vlast. Co záleží na tom, že do této vlasti se dospívá jedině po strmých, úzkých a strastiplných cestách plných strádání a obětí?! více

Někdy můžeme zakoušet strach z budoucnosti nebo dokonce pocit hořkosti ze života jako takového. Cítím se znevýhodněn. Jiní se mají lépe než já, jsou úspěšnější. Všechno se jim daří, zatímco u mě je toho tolik na levačku. více

Svaté přijímání otvírá před námi dokořán jedny dveře za druhými. Uvádějí nás nejprve do Kristova srdce a jím potom přímo do srdce Nejsvětější Trojice. Ale před takovou blahosklonností samotného Boha zesmutníme, jakmile se nad tím zamyslíme. Co děláme my z Kristova těla? Jednoho dne jsem uslyšel ve chvíli přijímání krásný zpěv, v kterém se ustavičně opakovala tato slova: „Bůh nám dal do rukou své tělo, Bůh nám dal do rukou své tělo!“ Náhle mě bodlo v srdci: Bůh nám dal do rukou své tělo, ale co my tomuto Božímu tělu děláme? A nemohl jsem v sobě potlačit výkřik: Děláme Bohu násilí! Jak mu děláme násilí? Zneužíváme slib, kterým se zavázal, že bude přicházet na oltář a do našeho nitra. „Nutíme“ ho každý den k tomuto krajnímu projevu lásky, ale sami jsme bez lásky. Často jsme i roztržití, a tím mu děláme násilí. Jak musíme být útlocitní a něžní k dítěti, které se nemůže bránit, ale jak jsme hrubí a neurvalí k Ježíši, který se – tajemně – také nemůže před námi bránit! Svatý František z Assisi volal: „Hle, denně se ponižuje, jako kdysi sestou... více

Když uvažujeme o tom, co se očekává od kněze v 21. století, můžeme vycházet jen ze současných zkušeností a musíme být připraveni na překvapení. Nevíme, jaká to budou překvapení, ale víme, že se nevrátíme do nějakých minulých časů a poměrů. více

Jsou seminaristé odtrženi od života? Je současná formace ke kněžství dobrá, kde už ztrácí dech? Jak se díváte na formaci kněží do budoucna? Co když bude počet zájemců o tuto službu dále klesat? více

Vzpomínáte, jak se ve školním tělocviku rozdělovalo do dvou družstev na vybíjenou? Učitel určil dva kapitány a ti si vybírali pěkně jeden po druhém členy družstva. Nejdřív samozřejmě byli rozebráni ti nejšikovnější. Ti, co zaručeně pokaždé přehodili hřiště. Ti, co uměli dobře chytat míč. Ti, co dovedli mířit a vybít protivníkovy hráče. A samozřejmě také ti, kdo uměli míči hbitě uhnout a nenechali se vybít. Myslím, že jsem přesvědčivě nepatřila do žádné z těch skupin. více

Jeden ateistický filozof pravil: „Člověk je to, co jí.“ Tím chtěl říci, že v člověku není kvalitativní rozdíl mezi hmotou a duchem, nýbrž že se v něm všechno redukuje na složku organickou a hmotnou. Ale tím se zase stalo, že ateista nejlépe formuloval jedno křesťanské tajemství. Díky eucharistii je křesťan opravdu tím, co jí! Už dávno napsal svatý Lev Veliký: „Naše účast na Kristově těle a na jeho krvi nesměřuje k ničemu jinému, než abychom se stali tím, co požíváme.“ více

Cítila jsem se strašně unavená, bez šťávy a bez nápadů. Nic mě nebavilo. Byla bych nejraději jen spala, ale na to jsem právě neměla dost času. Špatně snáším tlak, kdy se zdá, že na sebe nemám ani chvíli. Že nejsem schopná najít prostor, kde bych mohla jen tak být sama a všechno si promyslet nebo o ničem nepřemýšlet. Došlo mi, že jsem ztratila čas na modlitbu. Hrozné bylo, že jsem ani nedokázala přijít na to, kde jej zase nalézt. Doma na mne z každého rohu volala zanedbaná domácnost, v práci toho bylo moc. Už měsíc jsem nebyla plavat! více

Jedna z charakteristik lenocha je, že co nechce dělat, to alespoň `okecá,' z toho se vymluví. Systematicky nahrazuje činy pouhými slovy. Časem vlastní rozpor teorie a praxe přestane vnímat a třeba i učí druhé věcem, které dávno nežije. Před tím varuje Hevenesi: „I kdybys pronášel krásné myšlenky a vzácné pravdy, trpíš-li však duchovní leností a nežiješ-li sám to, čemu učíš, ať mluvíš, jak mluvíš, neočekávej jiný výsledek, než že dostaneš chrapot.“ více

Kdybychom jen pochopili Boží matematiku! Za jeden náš krůček směrem k Bohu on jich k nám udělá tisíc (a k tomu vždycky začíná první). Z pěti chlebů a dvou rybiček, které si neschováme za zády pro sebe, ale odevzdáme je do jeho rukou, vyšetříme potravu pro celý zástup a ještě dvanáct košů navíc. více

Proč?
Možná proto, že se cítí ohroženi.
Nechtějí, aby byly odhaleny jejich vlastní nedostatky a slabosti,
což se snadno stane, když se jiní lidé pokoušejí žít evangelium naplno
a nevybírají si z něj jen to, co jim vyhovuje.
více

Znalost sebe sama, schopnost dostat se na dno tohoto „tajemství“, kterým jsme často sami sobě, je opravdu jediný způsob, jak můžeme posílit to, co je v nás pozitivní a dobré a zároveň napravit své chyby a provinění. Bylo by tragické neupoučit se ze svých chyb a selhání. více

Hluboký nepokoj, který do nás vložil Stvořitel, je hnací silou, která udržuje poctivé lidi v hledání Boha bez ohledu na překážky, na které narážejí. Naše nepokojné putování znamená celoživotní milostný vztah s Bohem, který nás přitom znovu a znovu naplňuje štěstím. více

Někdy se stane, že když zaslechneme Ježíšův hlas, stáhneme se. To nás přivádí k příběhu o zázračném rybolovu. Tento úryvek z Lukášova evangelia (5,1–11) nám toho jako křesťanům sděluje mnoho, i když jsme třeba rybářský prut nikdy v ruce nedrželi: více

Proč jste si vybral za obor zrovna dětskou psychologii?
Za to mohou dvě věci. Roli hrálo, že jsem s těmi dětmi pracoval. Druhá věc, která hrála roli, že děti svou bezbranností člověka více zaujmou a člověk se ptá, co by pro ně mohl víc udělat. A potom, velkou roli zde hrála druhá osobnost, která do mého profesního života výrazně zasáhla: doktor Matějček. Toho jsem posléze navštívil a mnohé se od něj naučil. více

„Víš,“ řekla mi babička, „když je člověku devadesát, tak i když už nosí brýle, dohlédne, kam dříve ne…“ Podívala jsem se k obzoru. Byl jasný den. Dálka se na nás usmívala, i hory u hranic se zdály nyní v tom letním klidu mnohem bližší a připadaly mi jako kamarádi, co mě mají rádi. „Kam dohlédneš?“ zeptala jsem se babičky. „Na radosti, na které jsem dřív nedohlédla.“ Tohle mě překvapilo. více

Kostel je místo, kam lidé ponejvíce chodí, aby se setkali s Bohem, hovořili s ním a obraceli se na něj. Říkají tomu modlitba. Křesťané věří, že Bůh je přítomný stále, všude a dokonce ve všech. Celý svět je pro ně jeden velký chrám. Přesto si ale během dvou tisíc let vytvořili k modlitbě, ke společnému scházení a bohoslužbě (službě lidí Bohu a službě Boha lidem) budovu specifického designu, kde je nic neruší, pod jejíž střechou na ně neprší a může se jich tam sejít víc najednou. Křesťané také věří ve zvláštní přítomnost Boha uprostřed svého shromáždění. Většinou proto také rádi berou další lidi „do party“. Oslovíte-li je, budou přátelští. více

Závody s časem ničí vztahy. Často hovořím s lidmi, kteří mají problémy najít si čas na své nejdražší. Ale vztahy není možné budovat bez toho, aby se do nich investoval čas. Takoví lidé jsou možná velmi úspěšní ve své profesi, ale brzy objeví, že až si čas na rodinu konečně najdou, jejich děti už budou mít jiné zájmy. Dveře dětství budou zavřeny. Jeden otec to vyjádřil takto: „Když jsou děti malé, dají se snadno obalamutit naším „uděláme to později“. Ale ve skutečnosti balamutíme sebe – z „někdy příště“ se stává „nikdy více“. více