Kvůli pandemii koronaviru jsme zažili naprosto ojedinělou situaci, kdy byly kostely zavřené a řadu týdnů se nekonaly veřejné bohoslužby. Zeptám se možná trochu provokativně – bylo to ohrožení naší víry?

Jestliže chápeme víru především jako vztah člověka k Bohu a jako kladnou odpověď na Boží slovo, tak zavřené kostely na ni nemají přímý vliv. Víra člověka ovšem nestojí izolovaně – prožíváme ji a sdílíme v mezilidských vztazích, ve skutcích zbožnosti, ve vyrovnávání se s podmínkami života. A zde už musíme rozlišovat. Neřekl bych sice, že jde přímo o víru, ale, řečeno trochu světsky, o míru komfortu, v jakém své křesťanství žijeme. A ten byl opravdu menší a někteří z nás to nesli dost těžce. Někdy to ale vypadá tak, jako kdyby slavení svátostí a společné konání v kostele bylo něčím, na co máme samozřejmý nárok a co nám někdo bere. Jako by to nebyl v prvé řadě vzácný dar.

Okolnosti způsobené pandemií zasáhly do našich životů, a tedy i do života z víry. Z dávných i nedávných dějin ovšem víme, že víra mnohých neutrpěla, ale... více

Jak utěšuje Pán? Něhou. Toto slovo odstraňují neřesti, které nás vzdalují od Pána, neřesti těch, kdo se nechtějí pohnout a jsou vlažní. Něha budí strach. „Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese, březí ovce šetrně vede“ (Iz 40,11). Takto těší Pán: utěšuje laskavostí. Když dítě pláče, maminka ho přece laská, těší a upokojuje. Řekl bych dokonce, že útěcha má být jakýmsi habituálním stavem křesťana. více

Anděl Gabriel je poslán k Marii. A ona s ním vede dialog. Chce, aby jí vysvětlil, co se to v ní – a s ní – děje. Anděl ji pak uvádí stále hlouběji do tajemství jejího života. Vysvětluje jí, že nalezla milost u Boha, a proto počne dítě, které „bude nazváno svaté, Syn Boží“ (Lukáš 1,35). Na otázku, jak se to má stát, anděl odpovídá: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní!“ (Lukáš 1,35).

Jestliže v nás tedy působí Duch Svatý, pak se v nás stane možným řada věcí, jež jsme až doposud považovali za nemožné. Protože u Boha není žádné slovo bez účinku a moci. Jak říká anděl Marii: „U Boha není nic nemožného.“ Maria andělovi věří a odpovídá mu: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!“ (Lukáš 1,38). Odevzdává se Bohu, aby v ní Bůh jednal. A stává se tak požehnáním pro lidstvo. Narodí se z ní totiž Ježíš, který tento svět promění, prozáří a uzdraví. více

„Moje přednosti...?! Vůbec nevím, kam se poděly. Byla jsem zvídavá holčička, tvořivá puberťačka, oblíbená vedoucí ve skautu, nadšená vysokoškolská studentka. Zato dneska...“ Vyhrkla ze sebe Klára a zlomil se jí hlas.
„Někdy se vůbec nepoznávám: na děti křičím a manžela pořád peskuju. Mám pocit, že se ze mě stala stará, hašteřivá megera.“
„Dřív jsem si nikdy nestěžovala, dávala jsem, a nepočítala... Teď počítám úplně všechno: každou minutu, každý halíř, každý čtvereční centimetr. Strašně ráda bych zase byla sama sebou, dokázala se pro něco nadchnout, rozvíjela své nadání, všechny ty dary, které jsem od Boha dostala.“ více

Na počátku církevního roku stojí advent. Každému roku je přiřazena jiná série úryvků z Bible, které se předčítají při bohoslužbě. Po adventu následují Vánoce, dále liturgické mezidobí, postní doba, Velikonoce a pak po zbytek církevního roku znovu mezidobí. Každé období má svou vlastní barvu, kterou nacházíme na látkách použitých v kostele i na oděvu, který má na sobě kněz. více

Láska je dřina.
Ale
manželství
není
polepšovna…
více

Zlato a stříbro necháme ležet, když nám Nejvyšší poručí odejít k sobě.
Po smrti si člověk s sebou nic nevezme.

Černá nevyjde nikdy z módy.
Narážka na skutečnost, že nás neustále potkávají smutné události, při nichž se nosí černé oblečení.

Není dobré ptát se Boha na závažnou otázku, řekne totiž: Chceš-li znát odpověď, přijď ke mně.
Po smrti bude všechno jasné. více

Antonín byl přesvědčen, že pro správného kazatele je nutné, aby hovořil odvážně a energicky. Odvaha nedovolí kazateli kličkovat a vyhýbat se ožehavým tématům. V jeho dílech můžeme číst také následující slova: „Kazatel nesmí šetřit nikoho ani z ohleduplnosti, ani ze strachu, ani z úcty, ani z ostychu.“ Antonín to nejen tvrdil, ale také důsledně aplikoval, když stál na kazatelně. více

Franz Jägerstätter nám před svou popravou vzkazuje:
„… Podle lidského rozumu a citu si myslíme,
že by se nám zřejmě ulevilo,
kdybychom se při některých příležitostech mohli trochu pomstít...
Nechová-li člověk vůči nikomu myšlenky na pomstu
a dokáže-li odpustit opravdu všem,
i když po něm tu a tam šlehnou tvrdým slovem,
srdce si uchová pokoj.
Je vůbec na světě něco krásnějšího než pokoj…?“
více

„Nemáme příležitost naslouchat pouze dobrým a krásným kázáním, vždyť ne každý duchovní je obdařen kazatelským talentem. A člověk, který nečte, se nikdy nedokáže pořádně postavit na vlastní nohy a stane se spíše hříčkou názorů druhých.“ (Bl. Franz Jägerstätter, popravený r. 1943) více

Je velice důležité vrátit se k základům, znovu objevit, co je podstatné, skrze to, čeho se dotýkáme a co vidíme při slavení svátostí. Prosba svatého apoštola Tomáše (srov. Jan 20,25), tedy uvidět rány po hřebech v Ježíšově těle a dotknout se jich, je touha mít možnost se nějak „dotknout“ Boha, abychom v něj uvěřili. To, o co žádal svatý Tomáš, potřebujeme my všichni – vidět ho a dotknout se ho, abychom ho mohli poznat. Svátosti vycházejí tomuto lidskému požadavku vstříc. Svátosti, a zejména slavení eucharistie, jsou znamením Boží lásky, přednostními cestami k setkání s Bohem. (papež František) více

Víno v proměnách věků – Dvojí přístup k vínu v Bibli – Kdy je víno požehnáním a kdy prokletím?
S jistou nadsázkou lze říci, že národy se staly civilizovanými až tehdy, když se začaly zabývat pěstováním a výrobou vína. Vinná réva se na naší planetě objevila již v druhohorní křídě. Lidé ji začali využívat s neolitickou revolucí a přechodem na zemědělský styl života. Příběh vína sahá od Gruzie a Arménie přes Persii a Egypt faraonů, kde vinařské technologie dosahují svého vrcholu. Víno se šíří ve starověkém Řecku, kde bylo uctíváno jako dar boha Dionýsa, i v Římské říši, kde se výroba vína sofistikovanými metodami stává nedílnou součástí evropské civilizace. K tomu podstatně přispělo i křesťanství, které potřebuje víno pro bohoslužbu. více

Můj Otče, odevzdávám se ti,
učiň se mnou, co se ti zalíbí.
Ať se mnou učiníš cokoliv,
děkuji ti za to.
Jsem připraven na všechno,
všechno přijímám.
více

Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak starobylá i tak nová.
Pozdě jsem si tě zamiloval.
A pohleď: tys byl uvnitř
a já venku a hledal jsem tě tam
a napadal jsem, já hrozný člověk, to krásné, co jsi stvořil.
více

V pátek 17. června 1949, zaťukal na slavonickou faru tajný kurýr a předal faráři i kaplanovi oběžník v cyklostylové formě, tentokrát určený nejen kněžím, ale i věřícím. Vznikl na tajné poradě biskupů 15. června v Praze a byl tajně rozmnožován a šířen. Přinášel ve stručnější formě poselství pastýřského listu Hlas československých biskupů a ordinářů v hodině velké zkoušky, který měl být přečten v neděli před hlavní slavností Božího Těla. Biskupové v něm zcela otevřeně vyjádřili znepokojení nad tím, že komunistický stát zasahuje do záležitostí církve, je vůči ní postupováno nepřátelsky a je jí nepravdivě dáváno za vinu ztroskotání jednání mezi státem a církví. Církevní hodnostáři odsoudili zastavení církevního tisku, Katolickou akci a připomenuli exkomunikaci všech, kteří se na ní podílejí. více

Zeptal jsem se na svého Boha hmoty světa
a odpověděla mi: „Já nejsem Bůh – ale on mě stvořil.“
Zeptal jsem se země
a řekla: „Nejsem Bůh.“
A všechno, co je na zemi,
vyznalo totéž.
Zeptal jsem se moře a hlubin a hemžících se živočichů
a odpověděli: „Nejsme tvůj Bůh; hledej nad námi.“
Zeptal jsem se vzdušných vánků
a celý vzduch i se svými obyvateli pravil:
„Nejsem Bůh.“
více

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí je jedním z pražských památných míst, jež je spojeno s velmi silným a dramatickým příběhem. Od svého vzniku je jakýmsi lakmusovým papírkem sporu o smysl českých dějin a duši českého národa.
Sloup Panny Marie je spojen s konkrétními událostmi 17. století: s některými bezprostředně, s jinými jako důsledek a projev směřování společnosti té doby. Právě záměna prvotního důvodu vzniku sloupu za jeho chápání jako pouhého symbolu směřování českých dějin po Bílé hoře je příčinou mnoha vášní kolem Mariánského sloupu. více

Vzájemná úcta v manželství
není nic strojeného.
Je nezbytná k tomu,
aby se člověk necítil v manželství
ponižovaný, zneuznaný nebo zanedbávaný.
Popřípadě vlastněný jako předmět.
více

Co znamená výraz „Svatá Anna samotřetí“? Ve staré češtině slovo „samodruhá“ znamenalo těhotná nebo mající dítě. Slovem „samo třetí“ se pak označuje babička, která vychovala dceru, a ta potom opět dceru nebo syna. Tímto se znázorňuje „babičkovské“ pouto svaté Anny ke Spasiteli. Není však známo, že by svatá Anna opravdu Ježíška chovala. více

Ve svém životě jsem upadal do trápení, zmatků a chyb,
protože všechny radosti, slávu a pravdu
jsem nehledal v Bohu.
Ale hledal jsem to vše v jeho tvorech,
i sám v sobě a v jiných lidech.
více

Neodpuštění v našem duchovním životě připomíná jízdu autem se zataženou ruční brzdou. Odráží se v kvalitě našich mezilidských vztahů, narušuje naši duševní stabilitu a rovněž ovoce našeho každodenního snažení je pak jakési jalové. Týká se všech lidí bez rozdílu, ať už jsou věřící, nebo nejsou. Problém je, že svět kolem nás dnes vytěsňuje pojmy jako vina nebo hřích. Naučili jsme se mluvit raději o pocitech viny, sebevýčitkách. Pojem hřích jsme nahradili slovem problém. Dnes nikdo nepomlouvá, nezávidí, nedělá rozbroje ve vztazích, nepodvádí – dnes má každý jen vztahový problém. A máme pocit, že kde není vina, tam není třeba žádat o odpuštění. více

Ještě i dnes - šestnáct staletí po svém vzniku (roku 398 po Kristu) - zůstávají Augustinova Vyznání bestsellerem. Je to kniha populární napříč dějinami. Nesmírnou popularitu tohoto spisu lze vysvětlovat tím, že se Augustinovi podařilo vyjevit ze svého nitra cosi velice lidského a známého každému čtenáři, který jen trochu reflektuje vlastní život, který kdy zatoužil po pravdě, po dobru, po kráse a po štěstí. A to je podle Augustina každý člověk. více

„Když večer za sebou zavřete dveře ordinace, všechno musíte nechat za nimi, nic si nesmíte v hlavě odnášet domů. Jen žádné emoce. Natož zaplakat si spolu s pacientem nebo s jeho rodinou. To by bylo hrubě neprofesionální.“
Tak nějak nás před padesáti lety vychovávali na lékařských fakultách psychologové. Dnes už to snad takhle neříkají.
Přesto je ve zdravotnictví stále ještě nezřídka možno zaslechnout direktivní povely typu: „Neplačte!“, nebo dokonce: „Nesmíte brečet!“
Proč by nemohli? A proč bychom nemohli za určitých okolností i my, kteří jsme u toho? více

Po pohřbu mojí maminky jsme se sešli s rodinou na pořádném obědě. Věřím, že to tak má být. Po důkladně prožitém smutku je potřeba se pořádně najíst a dát si sklenku dobrého vína. Zavzpomínat na to hezké, co jsme s nebožkou prožili, a navzájem se utěšit. Než nám přinesli jídlo a po jídle znovu jsme se různě přemísťovali a přesedávali si podle toho, kdo s kým si chtěl popovídat. Skoro všem, s nimiž jsem mohla mluvit, jsem zkoušela položit tu otázku: „Jaká vlastně maminka byla? Jak si ji pamatuješ?“ Toužila jsem zjistit, jestli můj obraz maminky, tak jak ho vykresluje moje paměť, se bude shodovat s tím jejich. Znali ji přece i z odlišných situací, než se to podařilo mně. více

Pokušení jsou jako bouře,
která nutí strom zapouštět kořeny
stále hlouběji do země.
Proto jsou pokušení výzvou,
abychom pevněji zakořenili v Bohu.
více

Maria je dar.
Když nám Ježíš dal z kříže téměř všechno – sílu,
Ducha, vlastní krev a energii,
ještě stále mu zůstávalo jedno: jeho matka.
Všimněte si však, že Janovi neřekl:
„Postarej se o mou matku“,
ale odevzdal mu ji se slovy:
„… Hle, tvá matka!“ (Jan 19,27).
více

Týden po narození našeho prvního dítěte jsem utekla. Během toho prvního týdne jsem spala pokaždé jen několik málo hodin a po zbytek času jsem kojila, s výjimkou jediné chvilky, kdy jsem s pocitem provinění nechala lehce spící dcerku na pět minut na naší posteli, abych se osprchovala, přičemž ona během těch pěti minut z postele sklouzla a křičela, běžela jsem k ní, sevřela jsem ji v náručí, vzlykala a bála jsem se, že má poškozený mozek. více

Kam nás Ježíš posílá?
Zde neexistují žádné hranice,
žádné meze: posílá nás ke všem lidem.
Evangelium je pro všechny,
a ne jenom pro některé.
Není jenom pro ty,
kdo se nám zdají bližší, chápavější, vstřícnější.
Je pro všechny. více

Někdy tě mohou pocity méněcennosti přivést do stavu,
že nechceš vidět své nedostatky a slabosti,
ale tím by ses mohl uzavírat růstu a zrání.
Dovol Bohu, ať tě miluje.
On tě miluje takového, jaký jsi,
váží si tě a má k tobě úctu,
a přitom ti také nabízí stále víc:
hlubší přátelství s ním,
více vnitřní síly,
větší pokoj a duchovní radost...
více

O Velikonocích znovu zazněl o slavnostní velikonoční noci zpěv „aleluja“, všeobecně známé hebrejské slovo, které znamená „chvalte Pána“. V době velikonoční se šíří toto pozvání ke chvále od úst k ústům, od srdce k srdci. Hlaholí na základě zcela nové události: Kristovy smrti a zmrtvýchvstání. více

Aby Ježíš naplno zakusil, co je to lidská přirozenost, vede ho Duch svatý na samou hranici jeho lidské křehkosti. Už čtyřicet dnů žije ve vyprahlé poušti a hledá stín v puklinách judských hor. Ticho a samota, které dřív tak rád vyhledával, jsou teď k nevydržení. A hlavně: kolem stále krouží věčný Nepřítel. Ježíš ho vždy zahlédne někde v dálce a pak mu zas na nějaký čas zmizí z očí.

Satan se ještě neodvážil postavit se mu čelem, ale už dlouho čeká, až přijde jeho čas...

Na počátku, když Všemohoucí stvořil Adama a Evu, se satan rozzuřil. On, čistý duch, strašně žárlil a nechápal, jak mohl Bůh stvořit muže a ženu ke svému obrazu. Rychle se však vzpamatoval a Nejvyššímu se pomstil. K pádu prvních lidí stačilo vychytralé pokušení. více

Josef vyčerpaně odložil sekeru a syn, který v rohu dílny přitesával kmeny, svou práci také přerušil. Hřbetem ruky si přejel přes obočí, aby z něj setřel pot. "Ježíši, proč se nechceš oženit?" unaveně se zeptal Josef. "Je ti dvacet. S tou rodinou se přátelíme už léta. A starý Eleazar za mnou zase včera byl..."

Zdálo se, že mladý muž neví, co na to odpovědět.

"Tati, já nemůžu."

"Ale proč, prosím tě? Všichni muží tvého věku se žení. V synagoze mě nedávno znova vyčítali, že u tebe nemám žádnou autoritu!"

"Tati, vždyť víš, že já jsem jiný než ostatní."

"Tak to vím až moc dobře!"

Josef si povzdechl. Zaplavily ho vzpomínky na dobu, kdy mu tenhle Ježíš vstoupil do života... více

Postoj, který vůči krizi zaujmeme,
rozhodne o tom, zda pro nás krize
bude mít negativní
či pozitivní přínos.
více

Dokázali jsme to! Přiměli jsme tátu, aby abstinoval. Teď je na léčení a cítí se dobře…, ale co se to děje? Celá rodina vypadá jako by prošla válečnou vřavou. Máma je podrážděná a vzteklá. Děti se chovají nepřátelsky, podezřívavě a otupěle. Za půl roku se abstinující otec vrací domů. Máma to nemůže vydržet a odstěhuje se. Takhle to přece nemělo dopadnout.
Pro zjednodušení používáme příklad závislého otce, ale stejně tak se to může týkat matky. Vybrali jsme si závislost na alkoholu, avšak mohlo by se jednat o jakoukoliv jinou nutkavou poruchu: drogy, chorobné utrácení, workoholismus nebo gamblerství. Detaily jsou vedlejší, zajímají nás příčiny a důsledky.
Je důležité, aby i celá rodina abstinujícího alkoholika našla cestu k terapii, nejen alkoholik sám. více

V našem reálném životě,
jenž je nám propůjčen jako dočasný domov,
sehrávají krize neocenitelnou roli.
Jsou neodmyslitelným prvkem každého lidského života.
Je to schodiště k duchovní dospělosti. více

... nenávidím, cos mi udělala.
Byla to nádherná dívka, útlá a půvabná. Měřila asi 160 centimetrů, ale přitom nemohla vážit víc než 38 kilogramů. Její blond vlasy zářily i v tak pošmourném a zataženém dnu. Taxikář, který ji přivezl ke hřbitovu, se opíral o auto a pozoroval, jak cíleně kráčí mezi náhrobky s malým balíčkem v ruce. Co měla v úmyslu?
Zastavila se u hrobu, do něhož byl nedávno někdo pohřben.
více

Skutečné umělecké dílo oslovuje nově i další generace. Kýč tuto schopnost nemá, při pohledu na kýčovitý obraz si člověk dokonce řekne: „To bych si zkazil vkus!“ Je potřeba vstoupit do kontaktu s autorem tím, že se jeho dílu vystavím, a dát mu výklad, který vychází z mého vlastního života, kde mě v mé životní situaci obraz oslovil, zastihl. Povzbuzuje mě k hledání odpovědi na mé existenciální otázky. Stimuluje mě k tomu, abych sám vytvořil nějakou hodnotu. více

Ježíš a člověk spolu nesou kříž.
Šimon z Kyrény byl donucen, aby ho nesl.
Tebe ale Ježíš nenutí.
Nenutil ani apoštoly, aby ho následovali až na Kalvárii.
Později se sami svobodně rozhodli a zemřeli pro něj.
A dnes tě já, Matka Ježíšova i tvá, snažně prosím: pomoz mu nést kříž.
více

K našemu seznámení Andreem Bocelli se váže tato příhoda. Andrea poslouchal v rádiu jedno z mých rozjímání a následně se na mě obrátil s návrhem na projekt. „Bydlím ve Forte dei Marmi,“ řekl mi, „Nezorganizujeme tam setkání? Ty bys hovořil, já bych tě podpořil zpěvem.“ Setkání se pak konalo v rámci „Setkávání u kávy v Parku Versiliana“ a moderoval ho spisovatel a novinář Romano Battaglia. Říká papežský kazatel P. Raniero Cantalamessa… více

V aktuálním čísle Katolického týdeníku (vyšlo 25. února 2020) najdete anketu Dobrá kniha, v níž se mezi prvními 12 tituly umístily hned 3 knihy Karmelitánského nakladatelství. více

Kdo byl Tomáš Špidlík? Byl to český jezuita (člen řádu Tovaryšstva Ježíšova), katolický kněz, teolog a myslitel, filosof, vysokoškolský profesor, kazatel, exercitátor, spirituál, zpovědník, duchovní otec a kardinál. Ale hlavně to byl velký člověk. Setkat se s tímto bodrým Moravanem bylo pro tolik lidí tak zásadní, protože jeho myšlení bylo u něj úzce spjato s životem. Kdybych měl jeho dílo charakterizovat jedním pojmem, nazval bych ho „teologií života“. Člověk se rodí ze vztahu lásky, je osobně povolán k životu osobním Bohem. Proto – jak otec Špidlík zdůrazňoval – povolání předchází bytí. Každý přichází na svět už se svým jedinečným posláním, které pak rozvíjí a objevuje v celoživotním dialogu se svým Stvořitelem. Je příznačné, že ze všech titulů, kterými Tomáš Špidlík oplýval, většina lidí volila spontánně oslovení „otče“. Pojem „otec“ vyjadřuje vztah. Otec je otcem, když má syna, a syn je synem, má-li otce. Špidlíkův postoj vůči lidem, kteří jej vyhledávali, byl v tomto smyslu nikoliv paternalistický, ale skutečně otcovský. Stačilo pohledět do j... více

Jednou vyprávěl starý indián svému vnukovi o velké bitvě, která probíhá v nitru každého člověka. více

Dva chudí staří Židé se potloukají v mrazu po ulicích. A aby se trochu zahřáli, vejdou do katolického klášterního kostela, ve kterém právě řeholnice – novicky skládají sliby a stávají se "nevěstami Kristovými". Místními kostelníkovi jsou ti dva Židé nápadní, a tak jde za nimi a ptá se přísně: „Co tu děláte?“ ... více

Měl obtížný charakter, trpěl epileptickými záchvaty, na čas propadl hráčské vášni a často se nacházel ve finanční nouzi. To vše představovalo pro něj i celou jeho rodinu velkou zátěž. Po komplikovaném, ale plodném životě si před smrtí k sobě povolal ženu a děti a nechal si z evangelia svatého Lukáše předčítat příběh o ztraceném synovi. Naléhavě své nejbližší nabádal, aby nikdy neztratili víru v Boha. ... Večer 28. ledna 1881 pak zemřel. více

Často se porovnáváme s někým, kdo má všeho nadbytek.
My ale naopak musíme každou korunu obrátit třikrát.
Proti takovémuto srovnávání, které nás připravuje o klidný spánek,
lze vyslovovat biblický verš:
„Lepší je suchá skýva a k tomu klid
než dům plný hodů a spory“ (Př 17,1).
více

V únoru 1948 jsme měli zrovna exercicie - přípravu na jáhenství. A tenkrát přišel biskup Hlouch a řekl, že jsme se stali komunistickou zemí a že asi tušíme, co to všechno může znamenat. A tak nám dal na vybranou - – kdybychom si své rozhodnutí pro kněžství chtěli ještě rozmyslet... více

Někdy v sobě pocítíme nákupní horečku, pro kterou nemáme žádný rozumný argument. Naše myšlenky se neustále točí kolem toho, co všechno bychom jednou možná mohli potřebovat. více

Mnozí lidé dobře znají strach z budoucnosti nebo dokonce pocit hořkosti plynoucí z myšlenky, že žijí v nedostatku. Může však existovat i hořkost ze života jako takového. Cítím se znevýhodněn. Jiní se mají lépe než já, jsou úspěšnější. Všechno se jim daří, zatímco u mě je toho tolik na levačku. více

Najít si čas na Boha a na sebe
Pro většinu pracujících lidí je čas mimořádně vzácný. Navzdory opěvovanému růstu produktivity práce i vynikající technice (pamatujete si ještě, jak se říkalo, že výpočetní technika povede k čtyřdennímu pracovnímu týdnu?) množství času, které firmy nutí své zaměstnance pracovat, jen roste. Obchody otevřené 24 hodin denně, finanční zpravodajství 24 hodin denně, nepřetržitý přístup k e-mailům, užívání mobilů a notebooků, to vše se přenáší do práce trvající 24 hodin denně. Menší jistota ohledně pracovních míst a větší počet domácností, v nichž pracují oba partneři, znamená více stresu a méně času pro manželské páry a jejich rodičovské povinnosti. více

Když Bůh přišel na svět, nepočínal si jako diplomat.
Mocné a urozené lidi, ba ani kněze o svém příchodu neuvědomil.
Správným hierarchickým postupem se nezabýval.
Žádná tisková konference, na níž by byla ta senzace oznámena, se nekonala.
více