Chvála podzimu

20.10.2025

Mám ráda podzim.
Slunečný, jasný a barevný. I chladný, zatažený a mlhavý.
Pozdní léto, které občas přeskočí do chladu a pak zase propukne sálavým horkem a jasným, zářivým sluníčkem.
To už ale svítí jinak: je položené níže a když zapadne, do zahrady či lesa se rychle vkrádá temnota a mlha. Listí, tráva, všechno je unavené, jasná zeleň se dávno vytratila a nastupují teplé tóny hnědavé a žluté.

Po ránu ptáci už téměř nezpívají. Je ticho až do rozednění.

A pak nastoupí podzim v celé své parádě.

Přes den stále ještě jásavé slunce, příjemné teplo a zvláště v lesích a horách rozpuk barev, jako by malíři upadla paleta s barvami – červená, oranžová, žlutá, hnědá, cihlová, písková, a do nich stále ještě probleskují šmouhy zeleně.

A hory? V tuto dobu přenádherné! Sluníčko je v lehkém mlžném oparu, ale nepálí, takže menší i větší horská túra se obejde bez propoceného trika. Na každém ohybu cesty potkáváte výhledy přesycené nádhernými barvami, ve vyšších polohách už trávu obílenou jinovatkou, která vykreslí rostlinky, větve a pavučiny do nejmenších detailů.

A když pak poleví pod dopoledním sluníčkem, nechá na flóře třpytivé diamanty se všemi tóny duhy. Jako na jaře září lesy milionem odstínů zeleně, na podzim jsou to všechny teplé barvy indiánského léta. A čím více sluníčko svítí, tím jsou barvy krásnější a sytější.

A když mrholí, je chladno, fouká nebo vytrvale prší, i tehdy je na horách krásně. Z lesů stoupá pára, vrcholky jsou zahalené, aby z nich tu a tam vykoukly jako obrovské svíce velké žluté buky. Kapradí už není zlaté, ale hnědé, velké, žilnaté a vy víte, že je úkrytem pro drobné živočichy, kteří se pomalu ukládají k zimnímu spánku.

Čím víc podzim postupuje, tím jsou mlhy a chladna častější, tím jsou hory jednotvárnější – převládá jen několik odstínů hnědé, stromy jsou holé a všechna listnatá krása šustí pod vašimi kroky.

Je krásná zemitá vůně spadaného listí, chladný vzduch i to „zubaté“ sluníčko, které skoro nehřeje a je stále skryto za mlhavou clonou. A pak začne foukat a s větrem přicházejí první sněhové mraky – a vy víte, že se blíží Vánoce.

Roční období jsou jako život sám. Podzim života může být nádherný, ale i smutný a bolestný. Ale každý podzim – ten v lese, na zahradě, v parku i v životě – je bohatý na plody. Jablíčka, hrušky, švestky, šípky, bezinky, houby. Některé jsou sladké, jiné trpké, nedají se jíst anebo zesládnou až po tepelné úpravě a jsou pak požehnáním pro žaludek i zdraví.

Jedny jsou chutné a použitelné na mnoho způsobů a jiné jsou vzácné, určené jen na pár neduhů. Jaká bude úroda, záleží na naší přípravě během jara a léta.

Z knížky:

Dal Bůh koním duši?

Alena Svěchová

Texty o přírodě, horách, lese i tajuplném tichu. Protože právě tam můžeme najít sami sebe.

Úběžníky autorčiných úvah jsou prosté. Duše přetékající radostí nebo naopak poznamenaná zápasy a bolestmi. Bůh, který v našem životě promlouvá nenápadně – který JE, i když mlčí. A majestát přírody, který není kulisou, ale tím, co silně oslovuje naši mysl i všechny naše smysly.

Důležité je vyjít, vydat se na cestu. Autorka nedospěla ke svým zkušenostem mystickým či mimořádným způsobem. Ani za nimi necestovala do daleké ciziny. Chodila prostě po Beskydech a měla otevřené oči i srdce.

Připomíná nám, že „nejmenší brouček či rostlinka“ i každý z nás, „malá, nepatrná, a přesto nezastupitelná částečka tohoto světa“, jsme Bohem stvoření a milovaní. Něžné a silné poselství!

Autor: Webredaktor kna | Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému