Bílá sobota - tip k prožití

30.3.2018

Hrob, ve kterém Ježíš po tři dny spočíval, nás vybízí, abychom pohřbili všechno to, co nám brání žít. Můžeme do něj pohřbít všechna svá zranění a přestat je používat proti druhým jako výčitky, nebo pro sebe jako záminku, že my sami nepotřebujeme být vzkříšeni.

Bílá sobota je dnem velikého ticha. V ten den se neslaví liturgie, pouze mniši zpívají modlitbu hodin. V žalmech jednotlivých denních modliteb rozjímají, jak Ježíš dlí v hrobě a jak celý svět zůstává bez hlesu před tajemstvím, že Bůh je mrtev. Ježíš nejen zemřel, ale byl po tři dny mrtvý. Ve své smrti sestoupil do říše smrti. Proto nás na Bílou sobotu provázejí tři témata: ticho, hrob a Ježíšovo sestoupení do říše zemřelých.

Bylo by dobré, kdybychom přinejmenším dopoledne prožili ve ztišení. Můžeme si například přečíst nějaký text o tajemství Velikonoc, nebo se můžeme v klidu posadit a naslouchat tomu, co se nám v tichu vybaví. Všechno, co se v nás v mlčení vynoří, pak předložme Bohu, aby tak jeho Duch mohl proměnit všechny naše emoce a myšlenky. Můžeme si také mlčky vyjít na procházku, což je zcela v duchu Bílé soboty – dne ticha.

Hrob, ve kterém Ježíš po tři dny spočíval, nás vybízí, abychom pohřbili všechno to, co nám brání žít. Můžeme do něj pohřbít všechna svá zranění a přestat je používat proti druhým jako výčitky, nebo pro sebe jako záminku, že my sami nepotřebujeme být vzkříšeni.

Chtějme pohřbít své staré životní vzorce, které s sebou vláčíme jako kouli na noze. Může to být náš perfekcionismus, nutkání hledat vinu vždycky jen u sebe nebo tendence snižovat vlastní hodnotu. Snažme se pohřbít konflikty, které si neustále pěstujeme.

To všechno bychom měli pohřbít a zanechat v Ježíšově hrobě. Můžeme si i písemně poznamenat, co bychom rádi pohřbili. Následně můžeme lístek spálit a popel zahrabat. Nebo lístek pohřbíme ke kořenům stromu, aby rostlina z jeho rozkladu načerpala živiny.

Obraz sestoupení do říše smrti měli ve veliké oblibě církevní otcové, především řečtí. Ježíš tak sestoupil zároveň k prazákladům světa, aby odtud mohl proniknout celý svět svou vykupující láskou. Proto jsme již, ať chceme nebo nechceme, v hloubi duše dotčeni láskou Ježíše Krista, který přemohl smrt a proměnil prazáklad světa – předpoklady našeho myšlení a cítění.

Říši stínů, do které Ježíš na Bílou sobotu sestoupil, však můžeme chápat i jako říši stínů vlastní duše. Každý člověk má v sobě tuto říši stínů, kde přebývá všechno, na co se odmítá podívat a co potlačil nebo vytěsnil. Prožívat Bílou sobotu proto také znamená sestoupit spolu s Ježíšem do vlastní duše, do jejích propastných hlubin.

Jde však o skutečnost zcela odlišnou od psychologického prozkoumávání duše. Do hlubin vlastního nevědomí sestupuji zcela vědomě v Ježíšově doprovodu. Představím si, že všechny obrazy ukryté v hlubinách mé duše jsou nyní prosvěcovány Ježíšovou láskou, takže už nemusím mít strach z temnoty a chaosu vlastního nitra. Všechno včetně hlubin mého nitra je teď proniknuto Kristovou láskou.

Východní církev miluje scény znázorňující, jak Ježíš sestupuje do předpeklí (očistce). Velikonoční ikony představují Ježíše v bílém sestupujícího k dávno zemřelým praotcům. Pán jim podává ruku a vyvádí je vzhůru ke světlu. Můžeme si tedy představit, jak Ježíš bere za ruku všechno mrtvé a zkamenělé v mém nitru a jak to vyvádí vzhůru ke světlu a k životu, aby pod jeho dotekem mohlo všechno ve mně ožít.

Cvičení Bílé soboty

Rozjímejme za vědomého dýchání následující obraz:

Při nádechu vchází do mého srdce spolu se slovy Ježíšovy modlitby Pán osobně a rozehřívá je svou láskou.

Při výdechu Pán sestupuje spolu se mnou do hlubin mé duše, aby ve mně prozářil všechno temné a probudil k životu všechno zkamenělé.

S každým nádechem a výdechem opakujme Ježíšovu modlitbu, dokud nepocítíme, že všechno v nás prostoupila, prozářila a proměnila Ježíšova láska.

Zapišme si všechno, co bychom rádi pohřbili nebo spálili ve velikonočním ohni, aby to po Velikonocích ztratilo nad námi vládu, ať už to jsou naše staré konflikty, zranění, předsudky, přehrabování se ve starých záležitostech, spoutávající a ochromující životní vzorce či staré vazby na lidi, které nejsou v pořádku. Lístek pohřběme nebo spalme ve velikonočním ohni, který si sami připravíme a zapálíme.

 

Z knihy

Otče, odpusť jim

Člověk v posledních okamžicích života většinou neříká banality, natož Boží Syn! Právem křesťané po staletí rozjímají o posledních Ježíšových slovech na kříži, vždyť se nás hluboce dotýkají. Vlévají nám naději, že díky Ježíšovu sebedarování je možné dojít odpuštění a spásy, že se nám otevřela cesta do Boží blízkosti, a to i tváří tvář rozkladné síle hříchu a smrti.

Anselm Grün nám zde nabízí vynikající pomůcku k postní duchovní obnově. Můžeme z ní čerpat po celou dobu postní, ale i jen pro víkendovou rekolekci, lze ji použít soukromě i ve společenství. 

 

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému