Ernst Fuchs

13.4.2011

Ernst FuchsErnst Fuchs (1903–1983) patří vedle R. Bultmanna, G. Ebelinga a E. Jüngela k hlavním představitelům hermeneutické teologie. Byl žákem Rudolfa Bultmanna a Martina Heideggera, s nimiž se setkával v Marburku. Zejména v raných pracích je patrný vliv, jaký na něj a na styl jeho úvah měl M. Heidegger.

Od roku 1933 až do konce války nesměl z ideologických důvodů vykonávat pedagogickou činnost a působil jako farář ve Württemberku. Byl členem vyznavačské církve, ostře se stavící proti Hitlerově diktatuře. Docentem se stal definitivně až v roce 1949. Poté vyučoval v Tübingenu (na katedře Nového zákona získal profesuru), od roku 1955 na Církevní vysoké škole v Berlíně (pohyboval se tedy i ve východoněmeckém prostředí) a od roku 1960 učil na univerzitě v Marburku. I když Fuchs zůstává poněkud ve stínu svých známějších kolegů a přátel Bultmanna a Ebelinga („staří Marburčané“), zaznamenává v poválečném období určité úspěchy.

K pozoruhodným setkáním nad hermeneutickými problémy dochází především ve Spojených státech, např. s Ebelingem nebo J. M. Robinsonem v roce 1962 na Drew University v Madisonu. Jiná jeho disputace se týká Ježíšova vzkříšení z mrtvých. Nejznámější Fuchsova díla jsou Hermeneutika (rozlišují se dvě, starší tübingenská, 1954, a mladší marburská, 1968) a K hermeneutickému problému v teologii (existenciální interpretace). Po odchodu do důchodu se Fuchs vrací do Württemberku, kde v rodinném kruhu v roce 1983 umírá.

K hlavním oblastem Fuchsova zájmu patří na prvním místě existenciální výklad Nového zákona: určující jsou pro něj zejména spisy apoštola Jana a apoštola Pavla. Více než jiní autoři se Fuchs originálně zaobírá problematikou teologické řeči, která se musí potýkat se stylem podání Ježíšovy zvěsti v obrazech, přirovnáních a podobenstvích. Zájem Ernst Fuchs jeví především o metaforičnost náboženské řeči. Druhou oblastí je tudíž teologická hermeneutika, kterou na rozdíl od Bultmanna daleko více konfrontuje s novozákonní exegezí. Hermeneutika je pro Fuchse „naukou řeči víry“. Ke klíčovým slovům Fuchsova myšlení patří řeč, řečová událost a jazyk. Svou Hermeneutikou z Tübingenu, publikovanou v roce 1954, otevírá celou jednu epochu hermeneutického myšlení: připomeňme si, že slavná Gadamerova Pravda a metoda vyšla v roce 1960. Za třetí, Ernst Fuchs se vedle Ernsta Käsemanna, dalšího Bultmannova žáka, asi nejsilněji zaobírá problematikou „historického Ježíše“. Ježíše dějin přitom nevidí v ostrém protikladu vůči Kristu hlásání (kérygmatu). K Ježíšovi a jeho zvěsti patří slovo i čin, jak se ostatně jmenuje jedna z pozdních Fuchsových knih: Jesus – Wort und Tat (1971). Všechny tři Fuchsovy zájmy – existenciální interpretace Nového zákona, nově zaměřená hermeneutika a obrat k historickému Ježíši – mají ovšem jedno společné. Chtějí-li a mají-li člověka oslovit, pak se převážná část práce teologa musí odehrávat v kázání a zvěstování Ježíše Krista jako Spasitele světa.

Hlavní díla: Marburger Hermeneutik, Tübingen 1968; Jesus. Wort und Tat, Tübingen 1970; „Neun einleitende Thesen zum Ansatz einer christlichen Theologie“, in: Rien Heijne, Sprache des Glaubens. Systematische Darstellung der Theologie von Ernst Fuchs, Tübingen 1972, 178–179; Ernst Fuchs – Walter Künneth, Die Auferstehung Jesu Christi von den Toten (Dokumentation eines Streitgesprächs. Nach einer Tonbandaufzeichnung, ed. Christian Möller), Neukirchen 1973. Česky vyšla monografie: Magdalena Konečná, Řeč a rozumění: poznámky k filosofické a teologické hermeneutice H.-G. Gadamera, G. Ebelinga a E. Fuchse, Brno 2007.

Pavel Mareš, redaktor KNA

 

ERNST FUCHS: ŘEČ VÍRY - ŘEČ ZKOUŠENÁ SMRTÍ
(ukázka z knihy Teologické směry 20. století, Rosino Gibellini)

 

Funkce řeči v teologii. – Nyní se obraťme k tomu, jak svou teorii řeči používal Fuchs z hermeneutického pohledu. V Bibli je to Bůh, kdo hovoří, a Boží slovo činí to, co říká: ono je událostí, jež nám zjednává přístup k milosti, svobodě, eschatologickému času lásky. Na Boží řeč (sprechen) můžeme odpovědět (ent-sprechen) pouze ve víře; víra je odpovědí (Ant-wort) na slovo (Wort) Boží. Víra se na jednu stranu živí řečí Nového zákona, na straně druhé směřuje ke kázání a k vyznání: vychází z řeči, směřuje k řeči a na řeči se zakládá. V prostředí řeči je hermeneutika právě „teorií (či naukou) řeči víry“ (Sprachlehre des Glaubens).

Bůh promluvil v Ježíšovi a tak zjevil Ježíše jako své Slovo a učinil jeho řeč směrodatnou. U Ježíše můžeme uvažovat nad tím, co řekl, nad jeho slovem (Wort), i nad tím, co učinil, nad jeho skutky (Tat). Mimochodem kniha o Ježíšovi, kterou Fuchs rychle napsal, se nazývá: Ježíš: slovo a čin (1971). Důraz se tu však klade na to, co Ježíš řekl, protože jeho slova vysvětlují jeho jednání. O Ježíšova slova se zajímal i Bultmann (rekonstruoval je ve svém Ježíšovi z roku 1926), jeho zájem byl ale historický a existenciální, nikoli teologický. Pro víru je totiž směrodatné pouze kérygma, které není zvěstí o Ježíšovi, nýbrž velikonoční zvěstí prvotní církve. Nová hermeneutika naproti tomu klade důraz na Ježíšova slova a na jeho řeč jako na slova a řeč Boží, a proto si na rozdíl od Bultmanna zakládá na teologickém významu historického Ježíše.

Ježíšova zvěst ve své úplnosti musí být nahlížena jako řečová událost. Kdo jí rozumí, vydává se na putování a kráčí v novém prostředí, je mu dovoleno jít po cestě s Bohem a zabývat se výhradně láskou. Ježíšova zvěst je zvěstí nového času, času lásky: „Ježíšova zvěst stejně jako celé jeho jednání, a obecněji i celé jeho působení v dějinách, je jednoduše znamení času, nového času Božího království.“ Jeho slova jsou rovněž dary, jež obnovují existenci: „Nyní před námi leží na stole jako vánoční dárky. Co máme udělat, je takříkajíc obléci si to, co máme – což jsou právě Ježíšova slova –, a když jsme do nich oblečeni, musíme pokračovat v našem každodenním životě, který se nám ukáže jako naprosto obnovený.“ Zejména velikonoční událost lze znázornit jako řečovou událost. Na jednu stranu zjevení Zmrtvýchvstalého uvedla do pohybu úkon kázání, jehož počátek leží u Ježíše; na druhou stranu obsah kázání je určen a osvětlován Kristovým křížem.

Počátky křesťanství musejí být podle Fuchse chápány především jako řečový fenomén. Vzniká text Nového zákona, a tak se rodí nová řeč, v níž je vyjádřeno nové chápání existence. Nový zákon nám umožňuje osvojit si řeč života zkoušeného smrtí: „Řeč – skutečnost, kterou stále považuji za zásadní, řeč, která je zkoušena smrtí. Když se nad márami zesnulého smrt vysmívá pozůstalému a říká mu: ‘Teď mluv ty!ʼ, odpověď musí znít: ‘Láska vítězí!ʼ Smrti musíme čelit požadavkem: požadavkem víry. Láska si žádá, abych právě tváří v tvář smrti věřil, že vítězí ona, a ne smrt. Není to možné bez Boha, ale je to myslitelné s Bohem.“ Jistěže musíme v Novém zákoně vystihnout res de qua agitur, věc, o niž se jedná. Je zapotřebí vykládat Nový zákon, abychom mu rozuměli, zároveň ale vykládá on nás a dává nám, abychom sami sobě rozuměli: „Nový zákon jako takový je skutečně manuál hermeneutiky, jelikož učí řeči víry a vybízí nás k tomu, abychom i my této řeči používali, a tak vešli do Boží blízkosti.“ Text Nového zákona tedy pro nás představuje zisk řeči (Sprachgewinn): dává nám naučit se nové řeči, řeči víry, jež je řečí lásky, a učí nás tak rozřešit hermeneutický problém našeho každodenního života: jak rozumět sobě samému, co dělat a jak objevit pravdu o naší existenci zkoušené smrtí.

Podrobný výklad k dalším aspektům díla tohoto autora najdete v třetí kapitole knihy Rosina Gibelliniho Teologické směry 20. století.

Těmito tématy, tj. teologickou hermeneutikou, gnozeologií či porozumění víry, se zabývá také:

V dalším díle seriálu Významní teologové 20. století:

Gerhard Ebeling (1912-2001)

Sekce: Významní teologové   |   Tisk   |   Poslat článek známému