8.7.2026

Je o vás známé, že máte přirozenou potřebu oslovovat neznámé lidi na ulici nebo ve vlaku…

Tuto schopnost jsem zdědil po tatínkovi. Byl to prostý zemědělec, ale měl v sobě moudrost a nebál se oslovit i výše postavené lidi. Pamatoval si události a uměl je poutavě vyprávět. Vedlo ho k tomu srdce a vědomí hodnoty každé lidské bytosti. Samozřejmě to vyžaduje otevřenost i z druhé strany, někdy také člověk na kontakt nereaguje a hovor se nerozběhne.

Krásné rozhovory zažívám například ve vlaku. Často jezdím do Prahy a jednou v RegioJetu chyběl vůz, na který jsme měli místenky. Skončili jsme v náhradním starém vagonu a v kupé vládla nervozita. Spolucestující chtěli sepisovat stížnosti a žádat peníze zpět. Když se mě jeden pán zeptal, co na to říkám, odpověděl jsem, že jsem ráno slyšel zprávu o stovkách zmrzačených dětí ve válce na Ukrajině. My sice nemáme svoje místa, ale jsme zdraví a jedeme, kam jsme chtěli. A nálada v kupé se úplně proměnila, začali jsme si povídat o tom, kdo co dělá a odkud je. Ten pán v Pardubicích vystupoval s tím, že se mu z tak dobré společnosti ani nechce pryč.

Jindy zase oslovím paní vedle sebe, ona odpoví jedním slovem a já vidím, že o hovor nestojí. To riziko tam je vždy. Ale třeba při výstupu na Lysou horu se z prostého dotazu na počasí často vyvine hluboký rozhovor. Nedávno jsem tam potkal ženu, která absolvovala náročný přechod beskydských vrcholů. Její výkon mě fascinoval a ji zase potěšilo, když v restauraci u polévky poznala, že mluví s arcibiskupem. Takže často je to i radostné setkání s lidmi a přináší obohacení. Život není jen cesta s přáteli a známými kartami, je to cesta, která se otevírá a obohacuje právě skrze nové lidi.

Je tohle podstata křesťanských misií – vnést do situace jiný pohled a „vykolejit“ lidi z jejich očekávání?

Ježíš říká: „Vy jste sůl země, vy jste světlo světa.“ Špetka soli dodá pokrmu chuť a světlo dává orientaci ve tmě. Náš pohled ovlivněný vírou a láskou může situaci proměnit. Každé slovo však musí být neseno láskou. Už jako kaplan v Luhačovicích jsem na faře četl na zdi citát kardinála Augustina Bey: „Láska bez pravdy je slepá a pravda bez lásky nesnášenlivá.“ Křesťan má pravdu polidšťovat a vnášet do ní naději s láskou.

Není ale náročné být neustále k dispozici, i když máte svůj plán a v tabletu spoustu práce?

Plán mám vždycky, protože je dobré mít v čase orientaci, byť by to znamenalo jen plán dobře si odpočinout. Do vlaku si vždycky beru aspoň jednu knihu a také tablet, kde mám různé zprávy a další práci, maily a vyřizování odpovědí. Ale jako věřící vnímám „vyšší režii“. Můj plán může počkat. Nikdy mě nemrzelo, že jsem něco nestihl, protože člověk je víc než práce. Samozřejmě pokud vidím, že do hodiny musím odpovědět třeba tiskovému mluvčímu arcibiskupství, omluvím se s tím, že mám něco důležitého, a vyřídím to, ale pak se k rozhovoru vrátím. Setkání s lidmi mě nezatěžuje, ale naopak, vidím v tom obohacení.

Před časem jsem takhle u naší katedrály potkal manželský pár z Třeboně. Muž měl místo nohou protézy. Handicapovaní lidé se mě vždy hluboce dotýkají a snažím se jim dát najevo, že je vnímám. Ptal jsem se proto, co se mu stalo, a on odpověděl, že se tak narodil. Přesto měli funkční rodinu a děti. Odcházel jsem z toho setkání vnitřně bohatší. Tento muž, přestože utrpěl od osudu, mě mohl obdarovat svou životní silou.

Takže když člověk dokáže odložit svůj plán a otevřít se tomu, co mu Bůh posílá do cesty, získává požehnání, které by jinak minul?

Přesně tak. Nedávno jsem šel unavený sloužit liturgii pro neokatechumenát. Chtěl jsem se po obřadu hned omluvit z dalšího setkání a společné večeře. Ale když jsem viděl tu atmosféru a radost lidí, věděl jsem, že můj plán musí ustoupit. Vrátilo se mi to v podobě velkého duchovního požehnání. Často si naplánujeme víc, než jsme schopni zvládnout, a pak jsme rozmrzelí. Já se ale učím přijímat, že můj plán nebyl tak geniální jako to, čím byl nahrazen. Vyšší princip skrze Boha do našeho prožívání vstupuje neustále.

Poznávám to ale třeba i v pracovním prostředí. Ve své službě jsem obklopen spolupracovníky – muži i ženami, mladšími lidmi, manželskými páry i svobodnými. Až z jejich pohledů se rodí výsledná syntéza, společná cesta. Učím se, že i když se můj původní impulz v debatě promění a dostane jiný háv, jeho podstata zůstane. Často jen nahodím myšlenku a díky dialogu s ostatními z ní vznikne něco mnohem lepšího. Zřídkakdy objevím správnou cestu sám.

Z knížky:

Na život není nikdo sám
Jiří Gračka, Josef Nuzík

Autor: Webredaktor kna   |   Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému

• čtenářský koutek
• mešní vína
• hledáte knihu?
• Novinky KNA