Kdo je svatý Ignác a proč by nás měl zajímat? (svátek 31.7.)

27.7.2021

Stručná odpověď zní: svatý Ignác z Loyoly žil v 16. století. Byl vojákem, ze kterého se stal mystik, založil katolickou řeholi Tovaryšstvo Ježíšovo, známou také pod názvem jezuité. Zajímat by nás měl proto, že jeho způsob života pomohl milionům lidí objevit radost, pokoj, svobodu a v neposlední řadě zakoušet Boha v každodenním životě.
„Způsob duchovního pokroku“ svatého Ignáce, abychom použili jeden z jeho oblíbených výrazů, vedl lidi více než 450 let k plnějšímu životu. To celkem vzato není špatná bilance.
Ignácův způsob spočívá v hledání svobody – svobody stát se tím, kým máme být, svobody dávat a přijímat lásku, správně se rozhodovat, vnímat krásu stvoření a tajemství Boží lásky. Tento způsob vychází z přístupu, který nám zanechal ve svých dílech, i z tradice, praxe a duchovních zkušeností, které si jezuitští kněží a bratři předávali z generace na generaci.

 

Tato tradice, praxe a duchovní zkušenosti usměrňovaly jezuity už od založení řehole v roce 1540. Svatý Ignác ale chtěl, aby jeho metody byly přístupné každému, nejen jezuitům. Od prvních dní řehole Ignác povzbuzoval jezuity, aby se dělili o své poznatky nejen s ostatními kněžími, řeholními bratry a sestrami, ale i s laiky. „Ignaciánská spiritualita“ byla zamýšlena pro co nejširší okruh věřících a hledajících.

Předtím než budeme pokračovat, je možná vhodné položit si otázku: Co je to vlastně spiritualita?

Spiritualita je způsob života, který žijeme ve vztahu k Bohu. V křesťanské tradici se všechny spirituality bez ohledu na svůj původ zaměřují na totéž – touhu po spojení s Bohem, důraz na lásku a dobročinnost a víru v Ježíše jako Božího Syna.

Každá spiritualita však zdůrazňuje jiné aspekty tradice – jedna zdůrazňuje kontemplativní, druhá aktivní život. Tato klade důraz na radost, tamta na svobodu, jiná na vědomí přítomného okamžiku, ještě jiná na obětování se a tato na službu chudým. V každé křesťanské spiritualitě jsou důležité všechny důrazy, ale každá duchovní „škola“ je vyzdvihuje různým způsobem.

 

Jezuité jsou praktičtí

Jezuité dostali od svatého Ignáce do vínku směřování k praktické spiritualitě. Jeden vtip vypráví o františkánovi, dominikánovi a jezuitovi, kteří spolu slouží mši. Když v kostele zhasne světlo, co udělají? Františkán si pochvaluje možnost žít prostým životem. Dominikán pronese učené kázání o tom, jak Bůh přináší světu světlo. Jezuita jde do sakristie opravit pojistky.

 

Jezuita Joseph de Guibert v knize The Jesuits: Their Spiritual Doctrine and Practice  (Jezuité, jejich duchovní učení a praxe), kterou jsem četl krátce po svém vstupu k jezuitům, nabízí milou analogii pocházející ze středověku.

Spiritualita je jako most. Každý most plní v zásadě podobnou funkci – umožňuje dostat se z jednoho místa na druhé, většinou nad nebezpečným terénem, řekou nebo hlubokým údolím. Mosty jsou udělány různým způsobem. Mohou být provazové, dřevěné, betonové, kamenné, ocelové. Mohou být obloukové, pilířové, visuté. Otec de Guibert píše: „Existuje spousta různých mostů a každý má své výhody a nevýhody. Tento se hodí do určitého terénu či údolí, ale nehodí se zase do jiných podmínek. Každý most plní svým způsobem účel, jenž je společný všem mostům – organickou a vyváženou kombinací tvaru a materiálu nám umožňuje dostat se na druhou stranu.“

Každá spiritualita nabízí svůj vlastní „přechod“ k Bohu.

Řada nejznámějších spiritualit křesťanské tradice pramení v řeholích: benediktini, františkáni, karmelitáni, cisterciáci. Každá řehole si během staletí vytvořila vlastní duchovní tradice. Některé jí dal do vínku přímo zakladatel, jiné vyplynuly z rozjímání o jeho životě a způsobu chování. Členové těchto řeholí žijí v současnosti tím, co otec de Guibert nazývá „rodinnou tradicí“.

Strávíte-li například určitý čas s františkány, brzy si všimnete jejich lásky k chudým a k životnímu prostředí, tedy náklonností, kterou se vyznačoval jejich zakladatel svatý František z Assisi. Zůstanete-li pár dní v benediktinské komunitě, brzy pocítíte jejich velkorysou pohostinnost, kterou si předávají od dob svatého Benedikta. Není divu, že právě od Benedikta pochází výrok: „Každého hosta přijímejte jako Krista.“ Řády to nazývají „charisma“ nebo duch zakladatele. (Slovo charisma pochází z řeckého slova pro dar.)

Stejně tak když strávíte určitý čas s jezuitským knězem či bratrem, začnete vnímat specifickou spiritualitu svatého Ignáce z Loyoly a jezuitské řehole, kterou si brzy přiblížíme. Souhrn praktik, metod, důrazů a modelů křesťanského způsobu života, jež pocházejí od svatého Ignáce, se nazývá „ignaciánská spiritualita“. /.../

 

Z knihy

James Martin

Jezuitský návod na  všechno...

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému