14.12.2014
Počátky života komunity Taizé jsou spojeny s několika rodinnými událostmi. Bratra Rogera zásadně ovlivnil život jeho babičky.
Na začátku první světové války žila má babička z matčiny strany, tehdy už vdova, na severu Francie, nedaleko místa bojů. Její tři synové byli na frontě. Dvě malé bomby zasáhly dům, jedna udělala díru na zahradě, druhá se nevybuchlá zarazila mezi knížky jejího manžela. Přesto se babička neodstěhovala a poskytovala útočiště uprchlíkům, starým lidem, dětem a těhotným ženám.
Když se však nebezpečí přiblížilo ještě více, francouzští důstojníci ji přesvědčili, aby společně s uprchlíky, které měla v domě, odešla. Podařilo se jí nastoupit do dobytčího vagónu posledního vlaku, který odjížděl do Paříže. Po válce jí velmi záleželo na tom, aby už nikdy nikdo nemusel vidět nebo zažít to, čím musela sama projít. Říkala: „V Evropě proti sobě bojovali se zbraněmi v rukou rozdělení křesťané. Kéž by se smířili a pokusili se tak zabránit další válce.“ Pocházela ze staré protestantské rodiny, avšak plná ducha smíření začala chodit do katolického kostela. Vnitřně tak uskutečnila smíření bez zbytečných odkladů.
Tyto dva postoje mé babičky mě ovlivnily na celý život: přijetí těch nejubožejších a dosažení vnitřního smíření.
Snad by se dalo říct, že má babička intuitivně objevila jakýsi klíč k ekumenickému povolání a otevřela mi cestu k jeho konkrétnímu vyjádření. Už jako mladého mě zasáhlo svědectví jejího života, takže jsem díky ní našel svou vlastní křesťanskou identitu, smiřující v sobě mou původní náboženskou tradici s mystériem katolické církve, aniž bych s kýmkoliv musel přerušit přátelství.
Během dospívání ovlivnily Rogera také knihy nahlas předčítané v rodinném kruhu.
V létě jsme se odpoledne někdy scházeli ke společnému předčítání textů. Mezi příběhy, které jsme často čítávali, patřily i úryvky z dějin kláštera Port-Royal, napsané Sainte-Beuvem. Jednalo se o příběh ženské cisterciácké komunity, která žila v 17. století nedaleko Paříže. Když zde roku 1602 zemřela matka abatyše, vystřídala ji Angélique Arnauldová, dcera pařížského právníka. Podle tehdejšího zvyku její dědeček podnikl určité kroky, aby jí toto postavení zajistil navzdory jejímu útlému věku. Musela zůstat v klášteře proti své vůli a několik let zde žila ve velkém vnitřním nepokoji. Jednoho dne, píše Sainte-Beuve, když bylo mladé abatyši sedmnáct let, přišel do kláštera kněz, aby měl pro komunitu meditaci. Bylo všeobecně známo, že vede nespořádaný život, ten den však velmi jasně promluvil o Boží lásce a o Boží nevyčerpatelné a nekonečné dobrotě. Tato slova způsobila v mladé Angelice Arnauldové vnitřní zlom: „Bůh se mě dotkl tak hluboce, že jsem od té chvíle začala být jako řeholnice šťastná a přestala se kvůli svému duchovnímu povolání trápit.“ Po návratu k pramenům svého povolání provedla také zásadní změny v životě celého společenství, které se postupně stalo místem, které mělo velký rádius. Do komunity vstoupila mimo jiné i sestra slavného matematika, teologa a filozofa Blaise Pascala. Na kratší či delší čas trávený v modlitbách a studiu přicházeli do blízkosti kláštera také muži, kteří byli známí jako „pánové z Port-Royal“.
Čeho může dosáhnout jen několik málo žen, žijících ve společenství, mě uchvátilo. Blízko našeho domu rostl velký košatý tis. Jednoho dne, bylo mi asi tak šestnáct let, jsem se u tohoto stromu zastavil a řekl si: „Jestliže z těchto několika žen, které tak jasně odpověděly na povolání k životu v komunitě a odevzdaly svůj život Kristu, takovým způsobem vyzařovalo evangelium, nemohlo by pár mužů žijících ve společenství dosáhnout téhož?“
Zpracováno podle knihy:
Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému
Související články