Pád do lásky...

30.9.2009

Pád do lásky...Znovu si čtu, co píše Thomas Merton o „padání do lásky“. „V angličtině říkáme ‘padat do lásky’ (fall in love), jako by láska byla něco, co se slévá v rybníky, jezera, řeky a moře. Člověk do ní může „spadnout“, anebo ji může obejít. Může na ní plachtit anebo v ní plavat anebo ji může pozorovat z bezpečného místa a s odstupem ... Taková je láska. Když nedáváte pozor, kam šlapete, riskujete, že do ní spadnete ... Výraz ‘padat do něčeho’ přesouvá odpovědnost z vlastní vůle na jakousi kosmickou sílu, jako je třeba gravitace. Když padáte, strhává vás síla, kterou nemáte pod kontrolou. Jakmile jste v pohybu, už nezabrzdíte. Jste nastartováni a nevíte, kde skončíte ... Láska vás vyvádí ven z vás samotných. Ztrácíte kontrolu ... Nemůžete, než dát se unášet silou, která je silnější než váš rozum."

Tyto úvahy o lásce mě fascinují a hřejí. Thomas Merton tyto řádky píše v době, kdy se sám smrtelně zamiloval do mnohem mladší zdravotní sestry M. Na vlastním těle a na vlastní duši poznává, co to znamená „padat do lásky“. Ačkoli mu časem bylo zřejmé, že smrtelně se do někoho zamilovat a tohoto člověka doopravdy milovat nemusí být jedno a totéž, povšiml si té takřka kosmické síly, která je v pozadí lásky. V zamilovanosti si tato síla razí cestu, procitá ze spánku jako Šípková Růženka, ano, je probuzena polibkem. Naplnění dochází tato kosmická síla lásky v oddanosti. V oddanosti člověku, v odevzdanosti Bohu. Oddanost předpokládá jasné sebeporozumění. Moje já, moje sebepoznání a sebeuskutečňování je však jen kusým dílem, nejsem-li schopen odevzdanosti. Pro ni ovšem musím být ochoten „padat“, nechat se strhnout.

„Jste-li chladný a rezervovaný člověk, budete si samozřejmě dávat pozor, abyste nikdy ‘nepadal’ ... Ale otázce lásky se nikdo nakonec nevyhne. Ať předstíráte, že o ni máte či nemáte zájem,“ soudí Thomas Merton: Neboť láska „je jistý zcela zvláštní způsob, jak být živ. Láska znamená zintenzivnění života, zdokonalení, plnost, celistvost ... Nebudeme plně lidmi, dokud se vzájemně v lásce nedarujeme. V tom je obsaženo všechno, co patří k člověku – schopnost odevzdat se, dělit se, být kreativní, vzájemně se o sebe starat, sdílet se v duchovním smyslu ... Nikdy nebudeme úplní, dokud si nedovolíme padat do lásky – buď k jinému člověku, anebo k Bohu“.
 
Když to čtu, skutečně v sobě cítím bariéru; v sobě, v naší společnosti i v našich církvích cítím bariéru, která nám brání dosáhnout úplnosti a celistvosti, být spokojeni a šťastni; přehradu, která nám brání bezvýhradně se odevzdat; odstranit v lásce k Bohu jakékoliv „kdyby“ a „ale“ a prodloužit, rozšířit a prohloubit tak svůj život.
            Tato hráz symbolizuje úzkoprsost, sebestřednost a nelásku. Symbolizuje chamtivost, chlad a lhostejnost. Tato hráz způsobuje, že náš život nemůže proudit, že nemůžeme skutečně žít, žít plnost života. Život v plnosti „znamená zintenzivnění života, zdokonalení, plnost, celistvost ... Život se dere kupředu k vrcholu intenzity, k maximu hodnoty a smyslu, kde se aktivují všechny jeho latentní tvůrčí schopnosti a osoba sama sebe transcenduje v setkání, odpovědi a společenství s druhým člověkem. Pro toto a pro nic jiného jsme přišli na tento svět – pro toto společenství a sebepřekračování“.

Převzato z knihy: Nabrat dech v Boží blízkosti -101307-

 

Sekce: texty   |   Tisk   |   Poslat článek známému