Communio 2/2012 - Catholicam et apostolicam

11.6.2012

V roce 1922 napsal Romano Guardini ve své knize Vom Sinn der Kirche (O smyslu Církve) větu: „Započal náboženský proces nedozírného významu: Církev se probouzí v duších lidí.“ Popisuje následně, jak tehdejší křesťané nalezli nový vztah k církvi natolik, že se jim stala domovem a cestou poznání pravého Boha v Kristu Ježíši. Procitnutí k pravdivému poznání církve, které Guardiniho zaujalo, se mu stalo stálým zřídlem ustavičného úsilí o poznání pravé tváře Boží. S postupujícím stále hlubším poznáním církve se před ním jasněji zjevoval láskyplný spásný plán Boha Otce.

Církev je totiž možné poznat jen v její složitosti, dějinné nedostatečnosti a – proč to neříct – v jejím pohoršení. Je možné pak v pohoršení církve ustrnout, pateticky (rozčileně) vše analyzovat, nařídit a předepsat „nemocné, k smrti nemocné církvi“ terapii. I to může být ještě projevem zájmu a náklonnosti k církvi. Jenže církev byla do světa poslána s ještě záhadnějším úkolem: hledat a zachránit, co zahynulo (srov. Lk 19, 10). „Není pak církev ve své nepochopitelně pohoršlivé formě zárukou, že svrchovaný Bůh, Stvořitel a ukřižovaný Vykupitel uzavřel věčné partnerství s konečným člověkem? Ani starověká humanita, ani východní hlubokost, ani novověké nadlidství nebralo svět tak vážně jako křesťanská víra.“ Církev je tedy třeba milovat láskou teologální, která vychází z upřímné a zbožné oddanosti Bohu, zakládá se ve víře a plné rozvinutí se jí dostává v postupném hlubším a hlubším zájmu o svět, který není jen přírodovědně fungující, ale božsky vykoupený.

 Není možné nahlížet do tajemství církve, zkoumat její podstatu bez patřičně připraveného zraku. Poznání musí vyrůstat nejen filosoficky z úžasu a chuti poznávat, ale musí být povzneseno k živé chvále Boží natolik, že i tehdy, kdy lidsky je nemožné vyrovnat se s pohoršením a podlehnutí znechucení je nevyhnutelné, člověk nepropadne malomyslnosti a uchová si Bohem darovanou přímost a průzračnost: „Blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší“ (Mt 11, 6). Výše byla řeč o Guardiniho celoživotním zrání a jeho vnímání církve, které současně prohlubovalo autorův vztah k tajemství samotného Boha. „Jedno slovo z Nového zákona mě ve své naléhavosti stále oslovovalo [...] a zní: ‚Kdo svůj život nalezne‘, totiž chce zachránit, ‚ztratí ho, a kdo svůj život pro mě ztratí, nalezne ho‘ (Mt 10, 39). [...] Kdo mě může volat a požadovat moji duši do té míry, že se to skutečně stane? Že při tom všem nakonec nezůstanu sám a nebudu se opírat jen o sebe? První odpověď zní: To může jen Bůh.“ Bůh v Kristu je skutečně tím, na němž Guardini celý život zkoumal a poznával tajemství života, který se dává – vydává zcela. A v tomto světle také poznal církev, zamiloval si ji a uměl v ní rozlišovat pohoršlivé a hříšné od toho, co je dobré, bohulibé a dokonalé (Řím 12, 2).

Kdo tedy skutečně chce najít klíč k pochopení církve, nesmí se nad ní pohoršovat, když tato ve svém srdci prožívá záchranu hříšníka, proměnu starého člověka v nového, zažívá troskotání světa, který nenašel cestu k Bohu, a setbu, zrání a žeň Slova ve světě, který nemá zaniknout, dokud nespatří svět nový. Skutečná nasazenost a poslání Boží tepe v srdci církve, jak to můžeme vyčíst z veršů Gertrudy von le Fort:

„Jen ty jsi hledala mou duši! Kdo se odváží umenšit právo tvé věrnosti?
Má duše byla jako dítě, které bylo potají pohozeno. Byla sirotkem u všech stolů života a vdovou v náručí milence.
Moji bratři jí pohrdli a mé sestry se k ní chovaly cize.
Moudří tohoto světa ji zradili.
Když žíznila, dávali jí pomíjejícnost, a když se strachovala, říkali: vždyť ty vůbec nejsi!
[...]
Byla jako zvěř v lesích temných pudů a jako vyplašený pták v mrtvém vesmíru.
Byla jako ten, co po celý život umírá.
Ty ses však za ni modlila, a to ji zachránilo.
Tys za ni obětovala, a tím se sytila.
Tys ji oplakávala jako klenot, proto jásá tvé jméno.
Tys ji vyvýšila jako královnu, proto leží u tvých nohou.
Kdo se odváží umenšit právo tvé věrnosti?“

Jednou zažehnutý zájem o církev je třeba opatrovat, očišťovat a kultivovat. Z tohoto úsilí vyrůstají i texty v čísle Mezinárodní katolické revue Communio, které máte před sebou. Církev je zvláště nahlížena jako katolická a apoštolská. Jde o dva základní rysy církve ze čtyř, které vyslovujeme neděli co neděli ve Vyznání víry. Článek o postavě švábského teologa Johanna Adama Möhlera ukazuje teologický zápas o katolickou hloubku církve. Neporušenost církve a Panny Marie jako výraz katolicity církve promýšlí Roch Kereszty, cisterciácký mnich z opatství Panny Marie v Dallasu. Katolicia církve není dána ani jen čistě abstraktně ideově – jako neměnné pravdy ¬–, ani ji nemůžeme chápat jen jako kategoriální identifikační rys jedné z církví – jako konfesní odlišnost římskokatolické církve. Katolicita je především kvalita Kristem přinesené spásy, která ve velkorysé nabídce všem má svůj zcela konkrétní dějinný průběh. Proto se katolicita úzce pojí s apoštoskostí církve. Tři následující texty se věnují této jedinečné charakteristice církve, která napříč civilizacemi nemá obdoby. Pavel Frývaldský rozvíjí a vykresluje v díle Josefa Ratzingera církev jako místo „setrvávání v apoštolském učení“ (Sk 2, 42). Kardinál Kurt Koch, bývalý basilejský biskup a současný předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů, vychází ve svém článku z faktu, že církev je ze své podstaty poslaná (apoštolská): až do konce věků je poslána ke spáse světa. Toto určení není jen vágním a abstraktním přáním, ale zcela konkrétním úkolem spojeným s církví, která má svůj zcela konkrétní průběh. Apoštolskost jako Kristem ustanovený a Duchem vedený rys církve má svůj postupně se vyvíjející výraz ve formě společenství, které napříč dějinami vytváří jeden celek: společenství církve, které je formou živé tradice vedeno Duchem a zakotveno v nepřerušené apoštolské posloupnosti. Julia Knop ukazuje, jak apoštolské vyznání víry na jedné straně vyjadřuje či ztělesňuje základ pro všechny platné (katolické) víry, na druhé straně je nástrojem téže, stále se obnovující – apoštolské – víry. Hans Maier se zamýšlí nad laictvím v církvi. I on vychází z poslání církve, které je určeno pro svět, a zjišťuje na konkrétní zkušenosti pokoncilní německé církve, jak laický element zapadá do orchestrální skladby apoštolské církve. Poslední text od Hugo Rahnera je meditací nad viditelnou podobou církve.

V programovém článku Communio – program H. U. von Balthasar píše: „Od toho, kdo zná rozsah společenství [církve], se též nejvíc vyžaduje. Nemusí být žádným brilantním myslitelem [...] Musí však být člověkem, který vytrvá i v situaci, kterou rozumově, ba ani lidsky nechápe nebo chápe jen stěží, v situaci, kdy poslední horizont, v němž je vše společné, je pro něho již nedostupný. Protějšky pak nespojuje vjedno absolutní vědění, nýbrž absolutní láska.“ Společné dílo v naší české redakci se nese v tomto duchu. Chci proto poděkovat všem, členům redakce i širšímu kruhu překladatelů, kteří se na tvorbě tohoto čísla podíleli.

Prokop Brož


 

Články z čísla:

Editorial

Johann Adam Möhler. Defensor Fidei – Litterarum decus – Ecclesiae solamen. Obránce víry – okrasa vědy – útěcha církve
Prokop Brož

Neomylnost církve. Mariánské tajemství
Roch Kereszty

„Setrvávání církve v učení apoštolů“. Kriteria apoštolskosti církve v díle Josepha Ratzingera – Benedikta XVI.
Pavel Frývaldský

Apoštolský rozměr církve v ekumenickém dialogu
Kurt Koch

Breviarium fidei – Apoštolské vyznání víry
Julia Knop

Poslání laiků v dnešní církvi
Hans Maier

O viditelné Církvi
Hugo Rahner
 


MKR Communio 2/2012 - Catholicam et apostolicam můžete zakoupit v internetovém obchodě ikarmel.cz


  Všechna dostupná čísla v internetovém obchodě naleznete zde.

 

Sekce: Čísla vydaná v KNA (2010- )   |   Tisk   |   Poslat článek známému