6. prosince - sv. Mikuláš

6.12.2010

6. prosince - sv. MikulášMikuláš, světec patřící k těm z křesťanského prostředí nejznámějším, se narodil kolem roku 260 v Patrasu v Malé Asii (dnešní jižní Turecko). O jeho rodině a dětství se nám nedochovalo nic, jen poučná epizoda o tom, jak každou středu a pátek pil mateřské mléko pouze jednou denně. Toto vyprávění od životopisce archimandrity Michaela (8. století) v sobě odráží počátky byzantského mnišství. Kolem roku 300 lid v Myře sám zvolil Mikuláše svým biskupem po příkladu svatých Severa, Ambrože a jiných. Všechno to, co se dál vypráví o jeho dětství, se nevztahuje k němu, ale ke stejnojmennému mnichovi, žijícímu o dvě stě let později v téže oblasti (Mikuláš, archimandrita ze Siónu a biskup v Paneře).

Velmi pravděpodobnou příčinou biskupské volby z nadšení lidu (v životopise to však byl hlas Boží, který biskup uslyšel ve snu) byla pověst světce lásky. Již citovaný archimandrita Michael připomíná mezi jeho skutky zásah ve prospěch tří děvčat. Syn zámožných rodičů Mikuláš se dozvěděl od souseda, že jen pár domů opodál žije zchudlý šlechtic se třemi dcerami. To, co jím otřáslo nejvíce, bylo východisko, jež chtěl šlechtic zvolit, aby vyřešil finanční tíseň – vydat dcery prostituci. Aby Mikuláš zabránil nešťastnému otci uskutečnit tento neblahý plán, zabalil do plátna zlaté mince, v nočním čase se odebral pod okno jeho domu a nechal váček potichu sklouznout dovnitř.

Dovedeme si snadno představit otcovo překvapení a velkou radost z možnosti, která se mu naskytla – počestně provdat první dceru. O nějaký čas později Mikuláš svůj čin zopakoval a otec mohl provdat i druhou dceru. Předsevzal si však, že dárce prozřetelnosti odhalí, a při spánku se snažil zachytit sebemenší hluk. Když zaslechl cinkot mincí ve váčku, jenž dopadl na zem již potřetí, běžel ke dveřím a po krátkém pronásledování doběhl Mikuláše. Poznal ho, ale Mikuláš šlechtice přiměl, aby slíbil, že nic neprozradí.

Gentile da Fabriano (asi 1370–1427), Zázrak svatého Mikuláše, tabule křídlového oltáře Quaratesiů, Pinacoteca Vaticana, Vatikán. Mikuláš je vzýván cestujícími na palubě lodi, která se ocitla v nebezpečí. Světec se zjevil, pomohl námořníkům loď opět ovládnout a bouři utišil.

V těchto činech lásky k bližnímu spatřoval Východ (podle byzantské hagiografie a lidové ruské literatury) i Západ (v čele s Dantem a svatým Tomášem) pravou identitu světce. Církevní svět se i prostřednictvím liturgie snažil vyzdvihnout i jeho horlivou pravověrnost. Tak se hovořilo nejen o jeho účasti na nicejském koncilu (325 po Kristu), ale připojovaly se také legendy, jako například o uštědřeném políčku heretikovi Ariovi, který popíral Kristovo božství. Ve skutečnosti se kromě jeho účasti na koncilu nemůže říci o jeho vystupování na tomto shromáždění vůbec nic. Jeho jméno stojí na seznamu Teodora Lectora (pochází asi z roku 515). Tento seznam je považován největším odborníkem na ekumenické koncily Edwardem Schwartzem za hodnověrný. Žádný jiný spisovatel ze 4. století se však o něm nezmiňuje a pravost chvalořeči patriarchy Prokla Konstantinopolského (434–446) je sporná. Pak by Mikuláš zřejmě zemřel ne později než roku 335. Podle názorů jiných jsou uváděna data jeho úmrtí v rozmezí let 343–352.

Ambrogio Lorenzetti (1285–1348), příběh svatého Mikuláše, sienská malba. Světec dává věno chudým dívkám, které chtěl otec vydat prostituci.

Kolem roku 700 připomíná Ondřej Krétský, že Mikuláš obrátil biskupa Teognida, což je možné, neboť Teognis původně nepodepsal Nicejské vyznání víry a byl zastáncem ariánského učení. Je však pravděpodobné, že na nicejském zasedání patřil Mikuláš spíše mezi zdrženlivé. Tak trochu jako Eusebios z Caesareje nebo později svatý Hilarius. Byl protivníkem Ariovým, ale ne na úrovni svatého Athanásia (Atanáše), alespoň soudě dle toho, že se o něm Athanasios nikdy nezmínil a že se snad nacházel i v opačném politickém postavení. Nejstarší světcův životopisec (4.–5. století) napsal životopis, z něhož se nám dochovala jediná epizoda. Poněvadž ji citují i jiní (Eustrasius z Konstantinopole), je to pravděpodobně nejjistější historický fakt. Vypráví o tom, jak tři Konstantinovi úředníci v rámci operace, jíž se měla uklidnit vzpoura taifalských žoldnéřů, připluli se svými loděmi ke břehu Malé Asie a spustili kotvy v Andriake (myrském přístavu), kde dopřáli vojákům několik hodin volna. Jeden oddíl dorazil k Myře na vzdálenost asi tří kilometrů od centra a způsobil výtržnosti. Z nich byli obviněni tři nevinní občané a byli odvlečeni na místo popravy. Někteří z lidu se obrátili na biskupa Mikuláše, který mezitím přijal tři úředníky, a oznámili mu, co se právě přihodilo a co se chystá. Mikuláš všeho nechal a spěšně se vydal na místo, kde se měli údajně nacházet vojáci s odsouzenci. Avšak nenašel je tam. Opět se informoval a po dalších pokusech nalézt je konečně dorazil na místo právě ve chvíli, kdy se kat chystal nešťastníky stít. Katovu ruku zadržel a zajatce osvobodil. Pak se odebral do paláce císařského správce Eustachia a tvrdě mu vyčinil za to, jak zneužil situace a za peníze vyměnil tři nevinné lidi.

Svatý Mikuláš a příběhy z jeho života, krétská malba, 17. století, chrám San Giovanni in Bragora, Benátky.

Když se úředníci Nepotianus, Ursus a Erpileon vrátili do Konstantinoplole, byli triumfálně přijati. Po slávě však velmi záhy přišel pád. Ablavius, velitel prétoriánů (tělesná stráž císařova), vznesl obvinění, že spřádali pikle na škodu říši a Konstantina přiměl, aby je odsoudil na smrt. Večer před popravou se ve vězení Nepotianus modlil k Pánu, aby tak, jako Mikuláš zachránil tři nevinné v Myře, na přímluvu světce zachránil i je. Mikuláš se tedy zjevil ve snu a pohrozil nejprve císaři a hned na to i veliteli Ablaviovi. Když se ti probudili, pomysleli na magická kouzla, ale Nepotianovo vyprávění přesvědčilo císaře o zázraku. Propustil úředníky na svobodu, a dokonce je vyslal do Myry, aby svatému biskupovi předali dary.
Protože Mikuláš nebyl ani spisovatelem, ani mučedníkem, ani mnichem, nepřitahoval pozornost současníků, avšak rozšíření jména Mikuláš v 5. století a svědectví z 6. století ukazují, že jeho kult začal z Myry vyzařovat a šířil se po celé říši. Díky Passionarium Romanum pocházejícímu přibližně z roku 640 si Mikuláš razil cestu i na Západ. Rabanus Maurus hovoří již roku 818 o jedné z jeho relikvií ve Fuldě (Německo). Mezitím byzantský archimandrita jménem Michael psal první životopis, který se nám dochoval a který, poněvadž v něm chybějí zmínky o obrazoborectví, by mohl být datován asi do roku 720. Na něm postavil a vypracoval další životopis konstantinopolský patriarcha Metoděj (zemřel roku 847) a na ten odkazuje neapolský jáhen Jan (asi 880), od něhož se odvíjejí všechny latinské životopisy.

Kromě životopisů, o nichž jsme se již zmínili, vešly v jistou známost i takové epizody z jeho života jako o poplatku, jehož snížení dosáhl Mikuláš pro své myrské spoluobčany, nebo o lodích převážejících obilí v době hladomoru, jejichž kapitány přesvědčil, aby část nákladu složili ve městě Myra, či o zničení Artemidina chrámu. Všechno jsou to více než realistické příběhy ve prospěch svědectví konkrétní lásky biskupa k jeho stádci, které však životopisci okrášlili zázračnými závěry (císařské udělení snížení poplatků dorazilo po moři z Konstantinopole do Myry za jediný den, váha obilí v den příjezdu do Konstantinopole byla stejná jako při vyplutí z Alexandrie i přes jeho výdej Mikulášovi atd.).

Kolem roku 900 se svatý Mikuláš stal nejuctívanějším světcem na Východě i na Západě. Kromě toho se ochránce uvězněných a odsouzených na smrt, jakož i děvčat na vdávání, díky mnoha zázrakům, kterých postupně v jeho životopisech (označovány Vita) přibývalo, se stal i ochráncem námořníků. A když pak začal někdo psát o tom, jak zachránil tři chlapce (namísto třech nevinných), zrodil se i jeho patronát nad dětmi s patřičnými legendami, jež nakonec vyústily v radostnou figurku Santa Clause.

Zatím se v 11. století úděl svatého Mikuláše spojil s městem Bari v kraji Apulie, které bylo dobyto Normany (1071) a upadlo do politické a obchodní krize (ztratilo úlohu hlavního byzantského města Itálie). Apulijské město vyřešilo alespoň druhý problém díky podnikavosti 62 námořníků, kteří se vydali na obchodní misi do Antiochie Syrské. Po prvním pokusu, oddáleném kvůli přítomnosti Saracénů, následoval pokus druhý, při jehož návratu námořníci vpadli do chrámu v Myře, zmocnili se světcových ostatků a dne 9. května roku 1087 s nimi dorazili do Bari. O události, která se mimo jiné těší obrovskému množství dokumentace (např. v archivu baziliky San Nicola di Bari), se dozvěděla celá Evropa. Po silném odporu si barský lid u biskupa Ursoneho vymohl, aby starobylé sídlo katepanátu (byzantská administrativní oblast) jižní Itálie bylo přestavěno a ze světského paláce se stala bazilika.

Významný prvek slavnosti svatého patrona města v Bari. Socha svatého Mikuláše je nesena v procesí ulicemi města a následně koná okružní plavbu po moři.

Ekumeničnost světce způsobila, že nejen ze zemí latinské tradice (jako Francie, Německo, Anglie, Švýcarsko, Belgie, Španělsko), ale i ze zemí slovanských (jako Rusko, Srbsko, Chorvatsko či Polsko) přicházejí poutníci, aby vydávali svědectví kultu silnějšího, než je rozdělení katolické a ortodoxní církve. Ortodoxní ruská pouť do Bari se dnes stala každodenní záležitostí. Sál pokladů (vzácnými jsou především normanské a anjouovské dary) je svědectvím o univerzalitě zbožnosti.

 

Svatí na každý den - 4. svazekZ knihy: Svatí na každý den - 4. svazek
autor:
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101404-

 

 

Sekce: kalendárium   |   Tisk   |   Poslat článek známému