čtenářský koutek

Lidickým obyvatelům tvrdili: vrátíte se

2.9.2022

Když bylo v Lidicích zahájeno vyvádění všech obyvatel z domů, byl v každé skupině vojáků byl vždy jeden, který uměl česky. Všechny probudili, vyzvali obyvatele, aby si vzali s sebou veškeré doklady, peníze, šperky a vkladní knížky. Lidičtí měli být ještě před smrtí o vše okradeni. „Budete evakuováni, vemte si jídlo na dva dny, vrátíte se“, uklidňovali všechny. Lidice se postupně rozsvěcovaly. Poznávací znamení. V domě, odkud již byli všichni obyvatelé odvedeni, se rozsvítilo. Některé rodiny rozdělovali již poté, co opustily dům. Ženy s dětmi odváděli do školy a na Horákův statek přiváděli jen muže.

Někteří vojáci se chovali slušněji. Jaroslava Skleničková si na poslední noc v Lidicích vzpomíná velmi dobře:

„Začínali od jihu a barák, který vyklidili, rozsvítili. K nám přišli v půl čtvrté ráno. Rozhodně to nebylo jako ve filmu Lidice. Naopak, chovali se velmi slušně. Navíc táta o nich věděl. Měl pokoj nahoře a vše pozoroval. Pak slyšel za oknem ťukání. Odhrnul záclonu a podíval se ven. Vojáci právě vedli trafikanta Pospíšila, který měl jen jednu nohu. Ta druhá byla dřevěná a klapala. Oblékl se, sešel k nám dolů a řekl: „Něco se děje, právě odváděli Pospíšila.“ Řekli nám, jdete na dva dny do školy, vemte si jídlo na dva dny. Maminka se jich zeptala, co zvířata, a ten jeden jí řekl: „Nebojte se, o ty my se postaráme.“ Také nám řekli, ať si vezmeme šperky a vkladní knížky, a já si řekla, jak jsou slušní. Šla jsem napřed s tátou a u vrátek se zastavil a řekl mi: „Dá Bůh, že se ještě setkáme.“ Říkala jsem si, co to ten táta říká, když za dva dny jsme zpátky, ale on mi řekl: „Jaří, nezapomeň nikdy na Boha.“ To byla jeho poslední slova. Mezitím přišli ostatní a šli jsme na náves kolem hospody, kde měla maminka svoji sestru. Ona byla trochu nepraktická a maminka se tedy zeptala jednoho vojáka, jestli může do tý hospody zajít, a on jí řekl, že ti již odešli. Maminka přesto ještě požádala, že by si tam chtěla pro něco zaskočit. Voják jí řekl, že ano a že na ni počkají. Takhle slušně s námi jednali. Venku nás vedli pohromadě před faru na náves. Tam stál již hlouček asi 12 chlapů a křičeli na tátu: „Pane Suchánek, pojďte k nám.“ My jsme šli s maminkou do školy. Muže odváděli dolů k Horákovu statku.“ (Přepis vzpomínek Jaroslavy Skleničkové z rozhovoru 13. října 2019).

Jiné skupiny vojáků postupovali velmi brutálně a razantně. Marie Petráková vzpomínala:

„V noci na 10. června jsme byli probuzeni kolem čtvrt na čtyři velikým hlomozem, který se odehrával v celé obci. Byla jsem doma jen se třemi dětmi, kdežto můj manžel byl na noční směně v Poldině huti. Netrvalo dlouho a již jsem slyšela rány na okno. Vzala jsem si župan a šla otevřít. V pravém slova smyslu se pak vehnalo 6 uniformovaných Němců do našeho domu a s velikým rámusem naléhali, abych jim sdělila, kolik je u nás lidí a kde je můj muž. Když jsem jim to řekla, nařídili, abychom se připravili k odchodu, že nás mají předvésti na dva tři dny do místní školy. Současně nařídili, abychom vzali s sebou šperky, vkladní knížky, cenné papíry, losy, peníze apod. Moje dcera Jiřina, 15 let stará, ležela na otomanu v kuchyni a zdráhala se zvednout. Byla k tomu brutálně vyzývána a jeden z Němců z ní strhl přikrývku. Dcera řekla, že před nimi nevstane a nebude se před nimi svlékat a ani oblékat. Jeden, který ovládl český jazyk, na moje přání tlumočil ostatním. Odešli do vedlejší místnosti, dcera mohla vstát a připravovat se k odchodu. Sotva si však začala oblékat spodní prádlo, všichni vtrhli do místnosti a neustále řvali: Raus, raus! A dívali se na ni, jak se obléká. Mezitím jsem oblékla další dvě děti, 9letého Zdeňka a 10letého Mirka. Zanedlouho jsme byli odvedeni do školy.“

Při oddělování mužů od rodin probíhaly srdceryvné scény. Děti se vrhaly tatínkům kolem krku a nechtěli je pustit. Dlouhé loučení však nebylo trpěno a často měla poslední slovo pažba pušky. Jeden z členů Schnellkomanda Czernoch později vypovídal:

„Šlo mi to již na nervy. Ty ženské dělaly takový rámus, do toho řvaly děti, štěkali psy, dobytek bučel a v povětří lítala drůbež.“

Křik byl slyšet do dáli a lidické domy se rozsvěcovaly. K obci se blížili lidičtí, kteří byli v Kladně na odpolední směně. Nevěděli, zda mají jít domů. Anna Rohlová byla jedna z nich:

„Viděli jsme obsazování obce. Zůstali jsme stát u hřebečského křížku a čekali na ostatní, abychom se poradili, co budeme dělat. Stáli jsme mlčky a bezradně naslouchali křiku a rámusu ve vsi. Nikdo nemluvil a na mou otázku, co budeme dělat, byla dána jednoznačná odpověď: Půjdeme do vsi, máme tam ženy a děti, budou potřebovat naši pomoc. Nikdo z nás si neuvědomil, nebo snad ani nechtěl uvědomit, že je to naše poslední cesta z práce, a své kamarády v dole a huti již neuvidíme. Žádný z nás již nesedl na kolo, pešky a mlčky jsme se vydali do obce. Byli jsme přivítáni křikem a nadávkami. V obci jsme se rozešli bez pozdravení, což nebylo zvykem. Vždy jsme si popřáli dobrou noc, ten den jsme cítili, že přát si dobrou noc by bylo výsměchem.“

Z knížky:

Nejvyšší oběť