Největším problémem každého zaměstnaného člověka je čas

29.12.2019

Najít si čas na Boha a na sebe
Pro většinu pracujících lidí je čas mimořádně vzácný. Navzdory opěvovanému růstu produktivity práce i vynikající technice (pamatujete si ještě, jak se říkalo, že výpočetní technika povede k čtyřdennímu pracovnímu týdnu?) množství času, které firmy nutí své zaměstnance pracovat, jen roste. Obchody otevřené 24 hodin denně, finanční zpravodajství 24 hodin denně, nepřetržitý přístup k e-mailům, užívání mobilů a notebooků, to vše se přenáší do práce trvající 24 hodin denně. Menší jistota ohledně pracovních míst a větší počet domácností, v nichž pracují oba partneři, znamená více stresu a méně času pro manželské páry a jejich rodičovské povinnosti.

První obtíž tedy zní: Jak si vytvořit prostor pro modlitbu a náboženskou praxi?

Když jsem se na to nedávno zeptal několika přátel, odpověděli mi, že jedinou možností je obětovat na to nějaký čas původně určený na práci. „Je to volba svědomí,“ řekl ten, který pracuje ve velké firmě. „I když to pro mě nebylo lehké, dokázal jsem se vyhnout ʻpasti neustálé práceʼ. Rozhodnutí trávit určitý čas s rodinou a věnovat se duchovnímu životu znamenalo jistě můj pomalejší kariérní růst. Jenomže, když na druhou stranu člověka ovlivňuje jen práce a nedostává se mu pokrmu individuální či společné modlitby, jeho duchovní život pomalu chřadne.“

Můj kamarád je velmi zaneprázdněný člověk s rostoucí rodinou, daří se mu po finanční stránce, a tak si může toto částečné zpomalení kariéry dovolit. Ale pro ty, kdo musí zápasit o přežití, je to složitější – například pro svobodnou matku s dvěma zaměstnáními nebo pro podprůměrně placeného zaměstnance, který se snaží vydělat peníze na slušnější život své rodiny a jde přitom nadoraz.

Před několika lety jsem s Jeremym Langfordem připravoval k vydání knihu Professions of Faith (Vyznání víry). Žádali jsme různé katolíky o zamyšlení nad jejich prací. Amelie Uelmenová, bývalá podniková právnička, jež nyní vyučuje na newyorské Fordham University, napsala: „Obecně největším problémem právníků ve velkých firmách není nedostatek příležitostí pro společenskou odpovědnost. Spíše je třeba trvat na tom, když si tento úhel pohledu chcete udržet, abyste žili vyrovnaným životem.“

Největším problémem světa práce a každého zaměstnaného člověka je čas. Tady může hodně pomoci zpytování svědomí. Těm, kdo prohrávají boj s časovými nároky, může zpytování svědomí, vyžadující jen deset až patnáct minut denně, zachránit duchovní život. Jeden můj známý, prací zavalený investiční poradce a otec tří dětí, si každé ráno dělá zpytování svědomí za předcházející den ve své kanceláři. A když je ráno příliš zaneprázdněný, čte lectio divina přes oběd – na pár minut si zavře dveře, aby se věnoval čtení určenému na daný den.

Spojení práce a zbožnosti „má inspirovat náš způsob života, modlitby a práce“. Práce bez modlitby se stává odtrženou od Boha. Modlitba bez práce je odtržená od lidí.

Přepracovanost představuje nebezpečí pro každého. Především proto, že se vzdalujeme od Boha, základu našeho života. Za druhé proto, že když věci nevycházejí tak, jak jsme plánovali, roste naše zklamání, protože snadno přehlédneme naši závislost na Bohu. Za třetí, trávíme méně času s přáteli nebo s rodinou a začínáme se cítit izolovaní. A za čtvrté, začínáme věřit, že jsme to, co děláme. Pak se na sklonku života, když můžeme „dělat“ jen málo, cítíme bezcenní.

Pro ty, kdo si nedokážou najít vůbec žádný čas – rodiče malých dětí či lidé s dvěma či třemi úvazky–, je obzvlášť aktuální být „kontemplativní v činnosti“. Dokážeme si udržet vědomí Boží přítomnosti v prostředí, ve kterém se pohybujeme?

Ignác z Loyoly nedělal jen to, že by si vymezil čas na modlitbu – zachovával si kontemplativní postoj i během dne. Jeden z jeho prvních společníků Jerónimo Nadal o svém příteli napsal: „Ve všech věcech, činnostech i rozhovorech kontemploval Boží přítomnost a zažíval realitu duchovních věcí, a tak byl  „kontemplativní v činnosti“. Vyjadřoval to slovy: Musíme Boha nacházet ve všem.“ Ignácova cesta je pozváním pro ty, kdo mají pocit, že se na ně Bůh zlobí, když si nedokážou najít čas na modlitbu v krajně vypjatých obdobích svého života.

David Lonsdale poznamenává: „Čas vyčleněný ke kontemplaci je jedním ze způsobů kontemplativního postoje. Plné zapojení do činorodého života však může být jiným způsobem a lidé, kteří jsou ‘kontemplativní v akci’, se učí nacházet Boha oběma těmito způsoby podle toho, co se jim jeví jako potřebné či možné.“

Z knihy (redakčně uporaveno):

Jezuitský návod (téměř) na všechno

V knize známého jezuitského kněze nenajdeme řešení všech problémů, ale můžeme se naučit, jak hledat Boha úplně ve všem.

 

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Projekty KNA: Jsme na facebooku: