Betlémské světlo

20.12.2019

(vyprávění jednoho přítele) Onehdy za mnou přišli skauti a nabízeli, jestli bych si nechtěl od nich zapálit svíčku. Procházeli město. Rozdávali betlémské světlo. Bylo to malí chlapci. A já je nechtěl zklamat. Došel jsem pro svíčku a zapálil ji od jejich plamínku. Neměl jsem s tím světlem nic v úmyslu, jenom jsem nechtěl děti zklamat. Svíčka mi svítila v pracovně na stole. Plamínek se zachvíval u pootevřeného okna. Myslel jsem, až svíčka dohoří, odnesu svícen. A nebudu se už o ten vánoční zvyk starat. Přece nejsem dítě, abych si hrál s betlémským světlem. Betlém už také o Vánocích nestavím po tolik let… Jenže pak mne něco napadlo.

 

Deset let nemluvím s bratrem. Proč?

Mohly za to manželky. Pohádaly se kdysi kvůli dědictví po tetě. A jak se pohádaly… Dokonce do toho zatáhly i nás dva – měli jsme se s bratrem moc rádi –, ale kvůli jejich sporu jsme se přestali stýkat. Během těch let se toho tolik změnilo, kdeco je jinak… Manželka zemřela a bratr se rozvedl. Žijeme sami. Žijeme sami v jednom městě, každý na jiném konci. Nestýkáme se. Kvůli pár prstýnkům. Chtěla je manželka a chtěla je i jeho manželka. Nemohly se dohodnout. Radši na hroznou scénu nevzpomínám.

Díval jsem se do betlémského světla.

Jako by světlo spalovalo tmu kolem mne – plašilo ji. Jako by ukazovalo její – jak to jenom nazvat – malichernost.

A tak jsem vzal svíčku a dal ji do sklenice, aby mi cestou nezhasla. Vydal jsem se k bratrovi.

Stonal… Ležel v posteli… přišel mi otevřít v županu.

Díval se nedůvěřivě.

„Co chceš?“ řekl.

Ostražitě.

„Nesu ti betlémské světlo.“

Pohlédl na mne pátravě, jako bych si vymyslel nějakou hloupou a záludnou záminku. Pak došel pro svíčku a já ji připálil. Byl podvečer a svit betlémského světla prosvěcel bratrův smutný pokoj...

„Hele,“ řekl jsem, „někde bude ještě otevřeno. Je ti zle a... Asi tu nemáš moc co jíst...“

Pokývl. „Nemám.“

A tak jsem mu zašel nakoupit. Udělal jsem velký nákup. Takový, jaký jsem nedělal od doby, kdy mi zemřela manželka. To víte... Takový vdovec toho moc nepotřebuje… Ale teď jsme byli dva.

„Dík.“

Bratr ležel v posteli, svíčku měl na nočním stolku. Jeho tvář v betlémském světle omládla, zjasnila... Usmívala se.

„Co kdybychom Vánoce oslavili spolu?“ řekl jsem.

„Nejsem proti.“

A tak jsme spolu oslavili Štědrý večer. Byli jsme po dlouhé době spolu. On je bezdětný, já mám děti za oceánem...

Štědrý den jsme oslavili u mě. A Boží hod u něj. Bratr je vyučený kuchař. Jenže pro sebe je mu líto vařit. Všelijak se odbýval. Teprve, když jsem přišel já, připravil hostinu.

Betlémské světlo svítilo na stole u mě a svítilo na stole i u mého bratra...

Vyštrachali jsme kdejakou svíčku, aby betlémské světlo nezhaslo. Aby stále planulo… A po Vánocích jsme koupili svíčky do zásoby. Ještě dlouho jsme světlo pěstovali, dbali o ně. Jako kdybychom neměli světlo, ale vzácnou svítící květinu...

Roznášeli jsme betlémský jas. Já i bratr jsme si vzpomněli na pár lidí, se kterými jsme se nestýkali a se kterými jsme byli, řečeno zdvořile, rozladěni. Zašli jsme tam, kde byly rozladěné vztahy, a donesli betlémský svit. Betlémské světlo vylaďovalo to, co se zdálo, že se mně i bratrovi vyladit nepodaří…

Nebyl vztah, který by se nedařilo betlémským světlem omýt.

 

***

 

Je skoro rok, co jsem betlémské světlo přijal. Jsme s bratrem opět přátelé. Scházíme se párkrát týdně. Každý den si telefonujeme, abychom se ujistili, že jsme v pořádku. A tak jsme omyli nejenom náš vztah, ale také naše vztahy k jiným lidem. Jako by nám betlémské světlo odvanulo z duší tmu, co v nich byla léta..., tolik dlouhých let…

Kdo nejde ke světlu, k tomu přichází tma.

Kdo nepřijímá světlo, toho přijme tma…

 

***

 

Betlémské světlo...

Jde o to, přijmout je. Ty skauty, vánoční poutníky, tehdy ke mně, který jsem je neznal, snad vedl anděl, aby zazvonili u mých dveří.

Stačil plamínek, malý plamínek. Nepatrný...

A jaké světlo se od něj rozlilo. Jaké nesmírné světlo se od něj rozlévalo, plašilo šero, tmu… Vyhánělo tmu z mých vztahů, z mého života…

Někdo je ve tmě, protože nesvítí.

Betlémské světlo...

Jak je to prosté, zbavovat se tmy… Zbavovat se zášti… Úzkosti… Zbavovat se tolika bolestí a nesnází, jaké nás v životě provázejí.

Kdo hledá světlo, najde je. Kdo hledá, je hledán.

Kdo hledá světlo, je hledán světlem.

 

***

 

Stačí si nechat vstoupit do života betlémský jas.

Stačí přijmout betlémské světlo.

A –

A neopustit je...

 

 

***

Z knížky:

Ježíšek podává ruku

Ježíšek podává ruku
Eduard Martin
Cesta je taková jako ten, kdo jde po ní s námi. Cesta je taková jako ten, koho s sebou na ni vezmeme.

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Projekty KNA: Jsme na facebooku: