22.10.2019

Když Bohuslav dorazil do Osvětimi, pochopil, že nastal každodenní boj o přežití. V táboře panoval tzv. Eickův táborový řád, pojmenovaný po jeho autorovi, veliteli prvního nacistického tábora u bavorského městečka Dachau. Jeho podstatou byla soustavná terorizace vězňů a snaha o jejich co nejdůkladnější ponížení. Dachau se stalo školou příslušníků SS – organizace, která pod vedením Heinricha Himmlera převzala nad všemi koncentračními tábory správu a podílela se i na šoá. Pro správu táborů byly vyčleněny zvlášť brutální jednotky SS-Totenkopf.

Na chodu tábora se podílela vězeňská samospráva. Většinou v ní byli kriminálníci, kteří byli k vězňům často krutější než příslušníci SS a měli za to různá zvýhodnění, například prominutí zbytku trestu a předčasné propuštění. Táborový personál vybírala SS výlučně z řad německých vězňů. 

Bohuslav si musel na drsný režim velmi rychle zvykat. Budíček byl ve čtyři hodiny. Po zaznění bzučáku, nazývaného Bär, vběhl do ložnice velitel štuby s obuškem a energickým povelem: Aufstehen! Ve snaze uniknout ranám, vyskočil každý v polospánku a ti z horních pater končili na zádech starších a pomalejších. Po krátké hygieně ve společné umývárně museli všichni rychle běžet na rozcvičku a sčítání na apelplatz. Potom každého čekalo trochu melty a kousíček chleba. Jakákoliv maličkost byla záminkou k bití a šikanování.

Nejhorší byl hlad. Byl decimující a nešlo ho utišit, navíc byl umocněn i psychickým utrpením. Bohuslav nepřestával na jídlo myslet. V noci se z hladu probouzel, a když spal, zdálo se mu o něm. Sám viděl, jak ostatní vězni hubnou, slábnou a umírají hlady a cítil, jak on sám rychle fyzicky chátrá. Záchranou byly potravinové balíčky z domova, které mu po zařazení do pracovního komanda, správa tábora povolila.

Nejdůležitější bylo dostat se do dobrého pracovního komanda, kde vězni pod dohledem kápů a vězeňské samosprávy pracovali. Bohuslav však po příchodu do tábora nikoho neznal, nemohl nic ovlivnit a důstojník SS ho poslal do Baukomanda, kde nejdříve nakládal na vozíky písek a později lopatou vyhazoval hlínu z příkopů hloubených bagrem. Odtud byl po několika dnech poslán do tzv. Kabelkomanda, které do příkopů kladlo kabely. Byla to velmi těžká a namáhavá práce za každého počasí, v dešti i zimě. Přesto vše vydržel.
Utrpení pro něj skončilo v říjnu, kdy se zranil na noze. Při večerním nástupu na apelplatzu měl štěstí a dostal se na revír (táborová nemocnice), kde byl ošetřen, a dokonce i operován. Proležel zde šest neděl, a i když ošetření vězňů prováděli za špatných hygienických podmínek naprostí laici, nohu mu zde zachránili. Sám s tím ani nepočítal a vyrovnával se již s tím, že mu ji uříznou.

Úplně zdráv však nebyl a rána začala hnisat. V tu chvíli se ocitl ve velkém nebezpečí. Hrozilo mu, že bude jako práce neschopný poslán do plynové komory. A opravdu se tak při nejbližší selekci stalo. Lékař SS procházel kolem nemocných a jen ukazoval, kdo má být odveden. Všem bylo jasné, kam. Ukázal i na Bohuslava. Ten ho začal přemlouvat, že se mu noha určitě zahojí. Lékař chvíli váhal a nakonec ho na marodce nechal s tím, že pokud se to nezlepší, příště půjde s ostatními. Bohuslav později v jednom z dopisů rodičům napsal, že to připisuje mimořádné ochraně Boží a jejich modlitbám.

Bohuslav vždy věřil, že i tak těžký úděl je Božím plánem. V jednom z dopisů Ludmile napsal: Můžu Ti říci, že to bylo nutné, a věz, že P. Bohu děkuji za dobrodiní koncentráku, neboť je to pro mě vyznamenání od Boha a důkaz, že se mnou P. Bůh něco zamýšlí. I když snad jsem zavinil to, že zde sedím, P. Bůh toho užil ve svém plánu pro moje zdokonalení, upevnění ve věrnosti vůči němu a pro budoucí činnost. Opravdu za tento rok vězení, v Brně a pak zde, získal jsem více než za tři roky v klášteře. Děkuji Bohu za jeho dobrotu a vedení.

Noha se uzdravila a zranění mu pomohlo i k lepšímu komandu v Glasmagazinu.

Redakčně upraveno
 

Z knihy

Říkali mu Pistolník

František Kolouch

29. dubna 1960 se v mírovské věznici uzavírá neuvěřitelný životní příběh statečného a odvážného kněze Bohuslava Buriana. Muže, který několikrát unikl smrti, celý život vzdoroval nenávisti a ukazoval všem cestu ke svobodě i k Bohu. Chtěl se stát misionářem, ale doba mu nepřála. Prošel několika koncentračními tábory. V Osvětimi se jen těsně vyhnul plynové komoře, v kamenolomu v Golleschau unikl o vlásek zastřelení a utekl z pochodu smrti. Po nástupu komunistů v r. 1948 se postavil proti omezování svobody a na Zelném trhu v Brně přečetl zakázaný pastyřský list. Byl vězněn a po propuštění emigroval. Pomáhal uprchlíkům v Innsbrucku a sám převáděl pronásledované přes hranice. Po zatčení v ruské zóně v Rakousku byl vydán do Československa, krutě mučen a odsouzen na 20 let. Zažil jáchymovské peklo, po útěku z leopoldovské pevnosti byl ztýrán a následkem naprostého vyčerpání zemřel. I přes své utrpení vždy zářil vtipem a s neuvěřitelnou energií se věnoval lidem na okraji společnosti.

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému

• čtenářský koutek
• mešní vína
• otázky a odpovědi
• hledáte knihu?