22.4.2020

Životní příběh svatého Vojtěcha
se zdá být potvrzením evangelijního výroku,
že žádný prorok není vítán ve svém domově.
Zatímco v mnohých okolních zemích českého biskupa ctili, vítali a milovali,
v jeho vlasti jej čekaly jen neúspěchy, zrada a odmítání.

 Dvakrát z Čech odešel a dvakrát byl papežem poslán zpět. Svůj život završil mučednickou smrtí při hlásání evangelia pohanům v krajinách tehdejšího Pruska. Jeho ostatky se nacházejí v hlavní lodi pražské katedrály.

Libice, Magdeburg.

V 10. století patřilo severovýchodní území Čech Slavníkovcům, kteří sídlili na hradě Libici. Tam se kolem roku 956 narodil Střezislavě a Slavníkovi syn Vojtěch, který vyrůstal spolu s pěti bratry a otcovým levobočkem Radimem. V dětství však vážně onemocněl, a tak ho rodiče s vírou svěřovali Panně Marii a chlapec se uzdravil. Otec se ho z vděčnosti rozhodl uvolnit pro kněžský stav. Poté, co získal základy vzdělání u svého pěstouna Radly, odešel do Magdeburku, kde studoval dalších devět let. Místní arcibiskup Adalbert si jej velmi oblíbil a Vojtěch si po něm zvolil své biřmovací jméno. Možná že už tehdy v něm vzplála touha po misiích, když mu jeho kmotr vypravoval o svých cestách po Rusi.

Vojtěch svědkem toho jak pražský biskup Dětmar litoval,
že byl příliš shovívavý a slabý v boji proti zlořádům.

V roce 981 se vrátil do vlasti a ujal se služby podjáhna v pražské katedrále. Měl tedy příležitost poznat situaci církve v Čechách své doby. Křesťanství bylo zatím jen chabým nátěrem na pohanském smýšlení národa – běžně se zde vyskytovaly pohanské kulty a pověry, mnohoženství i sňatky mezi příbuznými. Jednotliví velmožové mezi sebou válčili a kvetl obchod se zajatci a otroky. Ani klerici nežili podle církevních pravidel, kněží se stylem života přizpůsobovali svým světským pánům, protože církev byla v područí světské moci. Když v roce 982 umíral pražský biskup Dětmar, Vojtěch byl svědkem toho, jak litoval, že byl příliš shovívavý a slabý v boji proti zlořádům. Druhým pražským biskupem zvolili mladého Vojtěcha, který ještě ani nebyl vysvěcen na kněze. Stalo se tak na Levém Hradci.

V Čechách po nápravě nikdo netoužil.

Vojtěch se poté odebral za císařem Ottou II. do Itálie, aby z jeho rukou přijal pověření, tzv. investituru. Cestou se ve Veroně setkal se svatým opatem Majolem a svatým biskupem Gerardem, představiteli tzv. clunyské reformy. Clunyské hnutí původně vzniklo jako obnova řeholního života v benediktinském klášteře v Cluny, ale myšlenky o prohloubení duchovního života a osvobození se z područí světské moci se šířily do celé církve. Vojtěcha clunyská reforma hluboce oslovila a rozhodl se podle jejích myšlenek napravovat svou diecézi, žít asketickým životem a důsledně trvat na křesťanských zásadách. V Čechách ale po nápravě nikdo moc netoužil.

Po neúspěchu v Čechách odchází do Říma,
kde vstoupil do benediktinského kláštera. 

Vojtěch žil velice asketicky, o stravu a majetek se dělil s chudými a potřebnými. Záhy začal podnikat i misijní cesty do Polska a tehdejších Uher (dnešní Maďarsko), kde pokřtil pozdějšího svatého krále Štěpána. Ani po šesti letech neúnavné misijní práce se však situace v Čechách o mnoho nezlepšila, se svými požadavky na obnovu mravů narazil Vojtěch na odpor lidu i duchovenstva. Velmi ho to trápilo, a proto se vydal roku 988 se svým nevlastním bratrem Radimem do Říma požádat papeže, aby jej zprostil pastýřského úřadu.

Papež Jan XV. jeho žádosti sice vyhověl, nicméně na pražský stolec nikoho dalšího nedosadil. Vojtěch zamýšlel podniknout pouť do Svaté země, ale cestou se zastavil v benediktinském klášteře na Monte Cassinu a rozhodl se vstoupit do benediktinského řádu. Jelikož mu i zde prokazovali pocty jako biskupovi a setkal se tu s uvolněnou řeholní kázní, přesídlil nakonec do kláštera na římském Aventinu. Bratr Radim jej následoval. Tam žili oba jako prostí mniši, v práci, pokoji a radosti. Po skončení noviciátu zde Vojtěch v roce 990 složil řeholní sliby.

Slavný návrat do Prahy,
založení kláštera v Břevnově.

Teprve o dva roky později začal kníže Boleslav vyjednávat o návratu českého biskupa na neobsazený stolec. Vyslal do Říma posly v čele s Vojtěchovým učitelem z dětství Radlou a mnichem Kristiánem. Měli tlumočit jménem lidu přání a slib, že tentokrát nebudou Vojtěchovým snahám o duchovní obnovu bránit. Vojtěch opouštěl ústraní kláštera velice nerad, záruky knížete ale přijal. Do Čech s ním putovalo také dvanáct benediktinských mnichů, aby tam založili klášter a byli mu duchovní posilou a podporou.

Do Prahy doputoval Vojtěch bos, v kajícím rouchu. Obyvatelé Prahy jej nadšeně přivítali a kníže mu předal edikt, který pražskému biskupovi zaručoval pravomoci rozlučovat sňatky mezi příbuznými, stavět kostely a vybírat desátky. Pro mnichy Vojtěch zakoupil v Břevnově u Prahy pozemek a roku 993 zde založil první mužský klášter v Čechách. Sám papež jej vybavil tehdy neobvyklou listinou, v níž vzal klášter pod svou ochranu a zaručil mu svobodnou volbu opata.

Zhoršující se vztahy mezi Přemyslovci a jeho vlastním rodem – Slavníkovci.
Vojtěch opět odchází do Říma.

Biskup Vojtěch se znovu pustil do misijně pastoračního díla. Brzy ale došlo k další otevřené vzpouře proti jeho úřadu. Jedné ženě, nařčené z cizoložství, hrozila podle pohanského práva smrt z rukou jejího manžela. Schovala se proto v chrámu svatého Jiří a hledala ochranu u biskupa. Vojtěch ji přijal s tím, že bude konat pokání a půjde před soud. Ale Vršovci, rod jejího manžela, porušili právo azylu na svaté půdě, vtrhli do kostela, vyvlekli ženu ven a na místě ji sťali. To byla pro biskupa „poslední kapka“, důkaz, jak málo Češi dbají na Boha a autoritu církve. Vrahy uvrhl do klatby a znovu odjel do Říma. Možná ho k odchodu ze země přiměly i zhoršující se vztahy mezi Přemyslovci a jeho vlastním rodem – Slavníkovci. Nechtěl svou přítomností situaci ještě zhoršovat. Cestou do Itálie se zastavil v Uhrách, kde zůstal nějaký čas u dvora a vychovával mladého Štěpána. Když později dorazil do Říma, s úlevou se znovu uchýlil do svého milovaného kláštera na Aventinu. Bratři ho s láskou přijali a pověřili funkcí převora kláštera.

Vyvraždění Vojtěchova rodu na Libici.

V Čechách mezitím dospěl konflikt mezi znepřátelenými rody svého vrcholu. Přemyslovci si zajistili podporu císaře i polského knížete a využili císařského tažení, které odvedlo větší část vojsk obou rodů ze země. Vršovci, kteří v té době stáli na straně Přemyslovců, pak vtrhli s vojskem pod vedením Boleslava II. na nechráněnou Libici a přítomné Slavníkovce povraždili, včetně žen a dětí. Stalo se tak v předvečer svátku svatého Václava roku 995. Z celého rodu přežili pouze nepřítomní Vojtěch a Radim a jejich nejstarší bratr Soběslav, který se právě nacházel u Boleslava Chrabrého (padl o několik let později při bojích o Prahu).

Češi se svého biskupa Vojtěcha zřekli.
Vydal se tedy hlásat evangelium mezi pohany.

Následujícího roku přijel do Říma na svou korunovaci Otta III. a setkal se s Vojtěchem. Při mnoha důvěrných rozhovorech se císař nechal nadchnout myšlenkou nového způsobu misií, které by řídil papež, a nikoliv státní moc, jak tomu bylo doposud.

Sám Vojtěch vyslovil přání znovu se zapojit do misií ve slovanských zemích. Papež Řehoř V. tedy vyslal českého biskupa zpátky do svého úřadu, ale v případě, že by jej Češi ani tentokrát nepřijali, se měl stát misionářem u okolních národů. Vojtěch na zpáteční cestě ještě projel Francií a připojil se k průvodu Otty III. Pak odjel do Polska, odkud poslal zprávu o svém návratu do Čech. Byl však znovu zamítnut, Češi se svého biskupa zřekli. Vojtěch se tedy po dohodě s polským knížetem vydal hlásat evangelium mezi pohany, ale jeho misie netrvala dlouho.

23. dubna 997 zemřel mučednickou smrtí 
ve věku 41 let.

Zemřel mučednickou smrtí na území Pruska 23. dubna 997. Podle legendy byl zbit pádlem a ubodán oštěpy poté, co nevědomky vstoupil na posvátné území pohanů. Jeho úsilí ale mělo smysl – v jeho stopách se vydali další misionáři, například i bratr Radim.

Vojtěchovo mrtvé tělo vykoupil polský kníže stejnou váhou zlata, takovou k němu choval úctu! Ve Hnězdně mu pak vystrojil slavnostní pohřeb. Jakmile se o Vojtěchově smrti dozvěděl císař Otto III., zasadil se o zahájení procesu jeho svatořečení, které proběhlo už v roce 999, pouhé dva roky po jeho smrti! V Polsku i v Uhrách velmi záhy začali Vojtěcha uctívat jako světce a dodnes ho vzývají jako svého národního apoštola. Nakonec ho přece jen přijali i Češi: v roce 1039 nechal kníže Břetislav převézt ostatky světce zpátky do vlasti. Vojtěch se stal spolu se svatým Václavem hlavním patronem české země. Jeho svátek se slaví 23. dubna, což je den jeho narozenin pro nebe.

Dne 26. listopadu 1965 papež Pavel VI. prohlásil Vojtěcha hlavním patronem pražské diecéze.

Svatý Vojtěch (Adalbert)

* asi 956, Libice (Česká republika) † 997, asi Tenkity (Tenkitten, Prusko)

biskup a mučedník

Jméno: voje útěcha, posila vojska (ze staré češtiny)

Patron: Čech, Polska, Maďarska, námořníků

Atributy: mitra, berla, kniha, nástroje umučení (veslo, oštěp, šípy)

Z knihy: Svatí na každý den - II. svazek
autor příspěvku: Tereza Pikálková, Kateřina Lachmanová 
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101402-

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému

• čtenářský koutek
• bonusový program
• mešní vína
• otázky a odpovědi
• hledáte knihu?
• Newsletter