Nemontuj se do života jiných

14.2.2015

Jednou jsem v odlehčeném rozhovoru dostal otázku,
jaké přikázání bych doplnil do Desatera.

Zformuloval jsem tedy jedenácté přikázání: „Nemontuj se do života jiných!“ Znamená to: Všímej si sebe, svých chyb, slabostí a nedokonalostí a ostatní nech na pokoji. Hodně lidí, i věřících, má totiž „charisma vrtat do bližních“, zajímat se o jejich záležitosti, poučovat, napomínat. Vůbec však nezaměřují svou pozornost na sebe a nevidí svoje nedostatky.

Na svou obhajobu používají ten nejušlechtilejší důvod: lásku k bližnímu, kterému je třeba pomoci. Pomocí často rozumí to, že o svých dohadech a závěrech informují širokou veřejnost, jen ne toho, koho se věc přímo týká. Kudy chodí, tudy trousí svoje zaručené informace a závěry.

Někteří se zase příliš angažují a za každou cenu radí a rozdávají rozumy. Morální teologie přitom zná přesné podmínky bratrského napomínání. Za prvé, napomínat má ten, kdo je dotyčnému nejbližší v řádu lásky, tedy manžel či manželka, rodiče, sourozenci, příbuzní, představení. Za druhé, bližní musí službu napomenutí opravdu potřebovat, protože není schopen pomoci si sám. Za třetí, není nikdo, kdo by to udělal lépe než já. Přílišná iniciativa tedy není na místě. Kéž bychom byli lidmi jedenáctého přikázání a uměli se starat více o trám ve vlastním oku než o třísky v očích bližních.

Převzato z připravované knížky: