Měl obtížný charakter, trpěl epileptickými záchvaty, propadl hráčské vášni: Fjodor Michajlovič Dostojevskij (+ 28.1.1881)

24.1.2016

Měl obtížný charakter, trpěl epileptickými záchvaty, na čas propadl hráčské vášni a často se nacházel ve finanční nouzi. To vše představovalo pro něj i celou jeho rodinu velkou zátěž. Po komplikovaném, ale plodném životě si před smrtí k sobě povolal ženu a děti a nechal si z evangelia svatého Lukáše předčítat příběh o ztraceném synovi. Naléhavě své nejbližší nabádal, aby nikdy neztratili víru v Boha. ... Večer 28. ledna 1881 pak zemřel.

Krása zachrání svět

Říká-li se, že člověk v životě neumírá jen jednou, pak to obzvlášť platí pro život ruského spisovatele Dostojevského. Narodil se roku 11. listopadu 1821 v Moskvě a zemřel 28.1. 1881 v Petrohradě. V dubnu 1849 byl jako mladý muž zatčen pro svoje členství v ilegálním socialistickém hnutí a v prosinci odsouzen k smrti zastřelením. Právě když měl zaznít smrtící výstřel, došla zpráva o tom, že mu car dal milost. Dostojevskij vnímal tuto milost jako své nové zrození, a to i navzdory tomu, že nebyl propuštěn na svobodu, ale deportován na Sibiř na nucené práce. Z pracovního tábora byl propuštěn ještě před vypršením trestu, v sibiřském vyhnanství však musel zůstat až do roku 1859. Pracovní tábor a otřesné zážitky z něj popsal v knize Zápisky z mrtvého domu, která vyšla v roce 1861. Po návratu domů následovala léta nesmírně bohaté literární činnosti, strávená v Rusku i v zahraničí. Na fasádě jednoho domu ve Florencii proti Pallazo Pitti je umístěna kamenná deska s informací, že zde tento velký Rus pracoval na svém románu Idiot. V tomto románě se nachází jedna z klíčových vět jeho díla: „Krása zachrání svět.“ Alexandr Solženicyn, jehož osud se podobá osudu Dostojevského, neboť stejně jako on strávil dlouhá léta v sibiřském gulagu, citoval tuto větu ve svém proslovu proneseném za jeho vynucené nepřítomnosti v roce 1970 ve Stockholmu u příležitosti udělení Nobelovy ceny.

Legenda o velkém inkvizitorovi,
jenž se postaví Ježíši Kristu

Krátce před smrtí dokončil Dostojevskij své hlavní dílo Bratři Karamazovi. V každé mužské postavě, jež zde vystupuje, počínaje věčně zasmušilým Ivanem až po andělského Aljošu, autor zřejmě vyjádřil něco ze své osobnosti. Znal velmi dobře hlubiny a tajemná zákoutí lidské, zejména ruské duše.

V tomto románu se také nachází legenda o velkém inkvizitorovi, jenž se sebevědomě postaví nečekaně se navrátivšímu Ježíši Kristu. Vylíčení nočního setkání Krista a kardinála inkvizitora v sevillském žaláři patří k nejpůsobivějším pasážím světové literatury o napětí mezí mocí a láskou. Inkvizitor Kristu vyčítá, že svobodu a lásku, které hlásal, dokážou ve svém životě realizovat pouze vyvolení. Kristus ho mlčky vyslechne a pak starce políbí na bezkrevné rty. Polibek mužem otřese, avšak nepromění jej. Otevře dveře žaláře a řekne: „Jdi a už se nikdy nevracej!“ Navzdory tomu – tak praví legenda – je láska silnější než cokoli jiného.

Dostojevskij a Sigmund Freud

V článku Dostojewski und die Vatertötung (Dostojevskij a zabití otce) se Sigmund Freud pokusil představit čtyři aspekty velkého Rusa – spisovatele, neurotika, moralistu a hříšníka. Freud k Dostojevskému choval jen pramálo sympatií, jeho náboženské pohnutky mu zůstávaly v podstatě cizí,. Přesto s uznáním konstatoval: „Dostojevskij jako spisovatel budí nejméně pochybností, jeho místo je někde hned po Shakespearovi. Bratři Karamazovi jsou nejvelkolepějším románem, který byl kdy napsán, vyprávění o velkém inkvizitorovi je jedním z vrcholných výplodů světové literatury, jenž stěží někdo překoná.“

Obtížný charakter Dostojevského
byl živnou půdou jeho geniální tvorby

Obtížný charakter Dostojevského, jenž trpěl epileptickými záchvaty, na čas propadl hráčské vášni a často se nacházel ve finanční nouzi, představoval pro něj i celou jeho rodinu velkou zátěž. Postavy jeho románů mají nejen jeho geniální schopnost psychologické intuice, ale ve svém vnitřním „boji mezi Bohem a ďáblem“ odrážejí také jeho hluboké náboženské přesvědčení a slavjanofilskou víru v poslání ruského národa vyznávajícího pravoslaví.

Naléhavě své nejbližší nabádal,
aby nikdy neztratili víru v Boha.

Když chtěl v noci na 26. ledna 1881 odsunout stranou skříň, pod kterou mu upadlo pero, začal následkem této fyzické námahy chrlit krev. Nechal si zavolat kněze a přijal svátosti. Pak k sobě povolal ženu a děti a nechal si z evangelia svatého Lukáše předčítat příběh o ztraceném synovi. Naléhavě své nejbližší nabádal, aby nikdy neztratili víru v Boha. O dva dny později namátkou otevřel evangeliář, aby se jako obvykle nechal vést textem, který najde na levé straně. Byly to verše z Janova evangelia zakončené větou, kterou Kristus pronesl k Marii Magdalské: „Nezadržuj mě!“ Dostojevskij řekl své ženě: „Slyšíš, nedrž mě! Brzy zemřu.“ Předal knihu svému synovi jako jeho duchovní dědictví a večer 28. ledna 1881 zemřel. Smuteční slavnosti na hřbitově kláštera Alexandra Něvského v Petrohradě se účastnilo více než šedesát tisíc lidí.


Známé osobnosti tváří v tvář smrti / Egon KapellariAutorEgon Kapellari
Kniha: Známé osobnosti tváří v tvář smrti
Vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101258-

Podobné tituly: Osudyspiritualitasmrt,

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému