Nenávist není tvůrčí síla, jenom láska je tvůrčí síla: Svatý Maxmilián Maria Kolbe (svátek 14.8.)

12.8.2016

Maxmilián Maria Kolbe se narodil dne 8. ledna roku 1894 ve středním Polsku. Jeho rodiče byli textilní dělníci. V roce 1907 byl přijat do minoritského semináře ve Lvově, kde pokračoval ve studiích a dne 4. září roku 1910 vstoupil do noviciátu a přijal jméno Maxmilián.

Dne 5. září roku 1911 složil první sliby. Mezi lety 1912 a 1919 pobýval v Římě, kde prohluboval svá studia. V roce 1915 získal doktorát filozofie a o čtyři roky později teologie. Zajímal se také o matematiku a fyziku a dospěl až k navrhování nových typů letadel a dalších strojů. Dne 1. listopadu roku 1914 složil slavné sliby jako Maxmilián Maria a kněžské svěcení přijal dne 28. dubna roku 1918.

V Římě prožil proticírkevní šílení

V Římě byl svědkem průvodu svobodných zednářů, kteří při oslavách Giordana Bruna vztyčili černou vlajku, na níž Lucifer vítězil nad archandělem Michaelem. Na náměstí svatého Petra se rozdávaly letáky, které hlásaly, že Satan zvítězí ve Vatikánu a papež mu bude sloužit. Maxmilián byl tím vším velmi zasažen a nabyl přesvědčení, že začala „doba Neposkvrněné Panny Marie“, doba, v níž Maria rozdrtí hlavu hada (viz kniha Geneze). Napsal: „Je třeba zasít tuto pravdu do srdcí všech lidí, kteří budou žít až do konce časů a dbát o růst svatosti a jejích plodů. Je třeba uvést Neposkvrněnou Pannu do lidských srdcí, aby v nich byl vyvýšen trůn jejího Syna, vzrostlo poznání Krista a láska k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.“ 

Otec Maxmilián rád kontemploval spasitelské dílo Boží. Vůli Otce, jenž prostřednictvím Syna a Ducha svatého tvoří, posvěcuje a vykupuje svět, ve kterém vtělené Slovo tvoří vrchol Boží lásky.

Tiskový apoštolát v Polsku

V roce 1919 se Maxmilián vrátil do Polska, kde se navzdory vážné nemoci, kvůli níž musel strávit nějaký čas v sanatoriu v Zakopaném, věnoval s nadšením kněžské službě a práci v Armádě Neposkvrněné. Roku 1922 začal vydávat oficiální časopis s názvem Rycerz Niepokalanej (Rytíř Neposkvrněné). V Římě byla mezitím schválena Armáda Neposkvrněné jako Pia Unione. V Polsku se Maxmiliánovi podařilo v klášteře v Grodně vybudovat vydavatelství, kterému svěřil tisk a rozšiřování časopisu.
V roce 1927 dal podnět ke stavbě celého města, které vzniklo na zelené louce asi čtyřicet kilometrů od Varšavy. Tato klášterní komunita dostala jméno Niepokalanów a do deseti let ji tvořilo 762 řeholníků: 13 kněží, 18 kleriků, 527 laických bratrů, 122 kandidátů kněžství a 82 kandidátů řeholního života. Niepokalanów měl podobu opravdového františkánského společenství, kde nejdůležitější úlohu hrála modlitba, svědectví života podle evangelia a neúnavnost apoštolské práce.

Japonsko - Nagasaki

Roku 1930 se vydal na Dálný východ. V dubnu dorazil do japonského Nagasaki a byl vlídně přijat místním biskupem. Zde začal po krátké době vydávat časopis Rycerz Niepokalanej v japonštině. Často zdůrazňoval, že „je třeba zatopit svět záplavou křesťanského a mariánského tisku, vydávat ho v každém jazyce a na každém místě, aby se ve vlnách pravdy utopily všechny chyby. Je třeba ovinout svět papírem, potištěným slovem života, aby byla světu navrácena radost ze života.“
Podařilo se mu také na okraji Nagasaki založit nové klášterní společenství, které bylo nazváno Mugenzai no Sono („Zahrada neposkvrněné Panny“). Zde otec Kolbe organizoval a formoval novou misijní františkánskou komunitu podle vzoru městečka Niepokalanów. Velmi brzy byly vidět výsledky jeho práce. Zvyšoval se počet obrácení a křtů, mezi mladými pokřtěnými dozrávala řeholní a kněžská povolání. V roce 1936 se musel vrátit do Polska a znovu se ujmout vedení Niepokalanówa. Ten mezi lety 1936 a 1939 dosáhl největšího rozkvětu svého vydavatelského i duchovního působení.
Kolbe, obohacený o zkušenosti z Japonska, se intenzivně věnoval nejen duchovní formaci nově přicházejících, jichž stále přibývalo. Staral se také o efektivní organizaci tiskového apoštolátu.

Nacistické pronásledování a misie ve vězení

V září roku 1939 bylo Polsko napadeno Německem a pronásledování vypuklo také v Niepokalanówě, kde zůstal jen omezený počet bratří. Této obtížné situaci čelil Maxmilián s hrdinnou pevností a láskou. V klášteře přijímal uprchlíky, raněné, slabé, nemocné a zoufalé, křesťany i židy, jimž poskytoval duchovní útěchu i hmotnou pomoc. Dne 19. září nacistická policie deportovala malou skupinku bratří z Niepokalanówa do koncentračního tábora Amtitz v Německu. Tam Maxmilián povzbuzoval bratry, aby změnili vězení v misii svědectví. V prosinci byli všichni osvobozeni a vrátili se do Niepokalanówa, kde přes mnohé obtíže pokračovali omezeně ve svých aktivitách.

Osvětim – knězem v pekle na zemi

Dne 17. února roku 1941 byl Maxmilián opět zatčen. Řekl: „Jdu sloužit Neposkvrněné Panně na jiné pracovní pole.“ Tím polem byl tábor v Osvětimi, kde se stal číslem 16 670.
Když mu přidělili, aby vozil často děsivě znetvořené mrtvoly a rovnal je ke spálení, slyšeli ho, jak si pomalu šeptá: „Svatá Maria, oroduj za nás,“ a pak „A Slovo se stalo tělem“. V baráku se někdo k němu plazil plný hrůzy, a slyšel, jak mu klidně a tiše říká: „Nenávist není tvůrčí síla, jenom láska je tvůrčí síla.“ Bylo to jako balzám. Přítomnost otce Kolbeho v různých blocích tábora smrti byla službou katolického kněze, svědka víry, připraveného dát svůj život za ostatní.

Dobrovolná smrt výměnou za otce rodiny

Pak přišel den, kdy se jednomu z vězňů bloku čtrnáct, kam byl přidělen i Kolbe, podařilo uprchnout. Tři hodiny stály všechny bloky v pozoru. V devět hodin byly řady kvůli mizerné večeři rozpuštěny, jen blok čtrnáct musel bez hnutí přihlížet, jak je jejich jídlo vylito do kanálu. Příští den zůstal celý blok seřazen na apelplacu. Stáli tam celý den biti, hladoví, v červencovém slunci, trápeni hladem, horkem, bez pohnutí v hrozném očekávání. Kdo spadl, byl hozen na hromadu na kraji tábora. Když se ostatní bloky vrátily z práce, začala decimace. Za jednoho uprchlého vězně bylo odsouzeno deset k smrti v bunkru hladu. Jeden odsouzený si vzpomněl na manželku a děti a dal se do křiku. Když Maxmilián uslyšel ta zoufalá slova, vystoupil z řady a nabídl, že se s tím mužem, kterého ani neznal, vymění. Kupodivu byla tato výměna přijata. Odsouzení do bunkru smrti tam nazí a ve tmě čekali na smrt hladem. Nedostali nic, ani kapku vody. Během dlouhé agonie se otec Kolbe modlil a recitoval nahlas hymny. A z vedlejších cel mu ostatní odpovídali. Pak začali umírat, po dvou týdnech byli spolu s otcem Kolbem naživu jen čtyři. Dne 14. srpna byli usmrceni fenolovou injekcí, kterou dostali do levé paže. Bylo to ve vigilii svátku, jejž měl Maxmilián nejraději, Nanebevzetí Panny Marie.

Svatořečen Janem Pavlem II.

10. října roku 1982 ho papež Jan Pavel II. za svatého a mučedníka. Při té příležitosti byl v první řadě na náměstí svatého Petra přítomen i muž, kterému Maxmilián Kolbe zachránil život: František Gajowniczek.


Z knihy: Svatí na každý den - 3. svazek
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101403-

 

 

 

 

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému