Bůh přišel na svět, ale nepočínal si jako diplomat.

10.12.2016

Když Bůh přišel na svět, nepočínal si jako diplomat.
Mocné a urozené lidi, ba ani kněze o svém příchodu neuvědomil.
Správným hierarchickým postupem se nezabýval.
Žádná tisková konference, na níž by byla ta senzace oznámena, se nekonala.

Přesto mu leželo na srdci, aby o jeho příchodu někdo věděl. Někdo, kdo měl právo dozvědět se o něm jako první.

Proto posílá své posly k pastýřům, kteří nocují a hlídají své stádo pod širým nebem.

Ježíš se narodil jako chudé dítě, a ještě k tomu mimo domov. Nejdřív ze všech se chce ukázat lidem, kteří jsou na tom podobně: také nemají domov a spořádaní lidé jimi opovrhují. Pastýři žijí nejen na okraji společnosti, ale i na okraji své náboženské komunity. „Zbožní lidé“, farizeové, na ně hledí úkosem, protože jsou nevzdělaní, a tudíž neznají Zákon. Nežijí podle náboženských předpisů, a proto jsou odsouzeni k zavržení.

Kristus chtěl, aby andělé ohlásili jeho příchod právě těmto vyděděncům.

No to je tedy chování! Zrovna tihle mají mít přednost?

Kristus chce, aby v tom všichni měli hned od začátku jasno. Dává nám jednoznačně na srozuměnou, že jeho preference se od těch našich hodně odlišují nebo jsou s nimi dokonce v rozporu. Náležitého úředního postupu se od něj nedočkáme, naše výsady nebude brát v úvahu, nebude dodržovat předepsané ceremoniály.

Vidí svět vzhůru nohama. Velcí jsou v jeho očích malí, poslední jsou první, z vyvrhelů jsou obletovaní hosté.

Právě pastýři počíná řada nepříjemných překvapení, která nám evangelia přichystala. Nové věci, které křesťanství přináší, jsou v první řadě zvěstovány těm, kdo jsou „mimo“, a právě tito lidé se jich zmocňují jako první.

Ty, kdo jsou „uvnitř“, kdo jsou součástí instituce, bude Ježíšovo počínání opakovaně uvádět do rozpaků.

Zvenčí, z ciziny přicházejí i mudrci. Herodes, který je uvnitř, se o narození „židovského krále“ dozvídá právě od nich.

Ježíš bude mít dvanáct přátel, první vůdčí osobnosti své církve. Kříž s ním však neponesou apoštolové, ale člověk, který mezi ně nikdy nepatřil: Šimon z Kyrény.

Že je Mesiáš, odhalí Ježíš před Samaritánkou, ženou, která není součástí vyvoleného národa, jíž se nedostalo Božího zaslíbení a u níž navíc nemůže být ani řeči o příkladném životě.

„Nové přikázání“ neilustruje Ježíš ani na knězi, ani na levitovi, ale na Samaritánovi, muži zvenčí, jehož národ Židé nenáviděli.

„Prvním člověkem, který se spolu s Kristem dostal do nebe, tedy prvním křesťanským světcem je vrah, který o Kristu nikdy neslyšel.“

Pastýři dostali přednost přede všemi a rozhodně toho chtějí využít: „Řekli si mezi sebou: ‘Pojďme tedy do Betléma podívat se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil!’“ (Lk 2,15).

Boha, který se stal člověkem, jako první spatřili vyděděnci a přivlastnili si ho.

„Pastýři, kteří se přicházejí poklonit narozenému Kristu – to je církev chudých; Kristus, který ještě neumí mluvit, a pastýři, kteří také mlčí nebo nanejvýš prohodí dvě tři slova, to je první liturgie církve chudých“ (U. Vivarelli).

A co my? My, ti první a privilegovaní, nemáme na vybranou: nezbývá nám než ustoupit stranou a dovolit této spodině společnosti, těmto vyvrhelům, aby nás předběhli.

A můžeme být rádi, když budou tak hodní a alespoň něco nám o svém setkání s Kristem povědí. „Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno“ (Lk 2,17).

Může se dokonce stát, že povolení ke vstupu nám obstarají právě ti, kdo přišli zvenčí. Musíme se však zavázat, že jejich liturgii tvořenou tichem, do něhož sem tam zazní jen pár slov, nebudeme ani v nejmenším rušit.

 

 

Z knihy:

Provokující evangelia

Kniha která se dočkala už třiceti vydání, a stále neztratila nic na své aktuálnosti....

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému