Tajemství podzimu života,

2.10.2009

Tajemství podzimu života, Obrazy stáří. Každý člověk stárne. Přemýšlet o stáří není tedy jen úkolem starých, ale je důležité pro každého. Náš život bude úspěšný jen tehdy, pokud se k procesu stárnutí postavíme čelem. Stárnutí je základní zkušeností člověka. Uvažovat o stáří znamená zároveň také vždycky přemýšlet o tajemství samotného lidského bytí.

Člověk stárne sám od sebe. Jestli se ale jeho stárnutí vydaří, to už záleží na něm. Správným způsobem zestárnout je velké umění. Umění pochází od slova „umět“, které souvisí se slovy „vědět“, „rozumět“ a „znát“. Umění stárnout vyžaduje něco vědět o tajemství stáří. Potřebuje trénink. Něco umět nepřijde samo od sebe. Jde tedy o to, stárnutí správným způsobem nacvičit. Nemusí být hned všechno perfektní. „Žádný učený z nebe nespadl,“ praví lidová moudrost. Kdo se chce naučit umění stárnout, smí při tom dělat i chyby. „Chybami se člověk učí,“ říká jiné přísloví. U řeckého filozofa Platona souvisí umění vždycky s napodobováním. Člověk napodobuje to, co vidí v přírodě a co vnímá prostřednictvím myšlenek, které do něj vkládá Bůh. Podle Platona je zapotřebí tvůrčí síly člověka, aby díky napodobování stvořil něco uměleckého. Stárnutí je tvůrčí proces. Orientuje se na povědomí o tajemství člověka a na znalost jeho vnitřního vývoje. Vyžaduje ale také chuť zpracovat podle svého gusta to, co každému bylo dáno v jeho lidství. Historik medicíny Heinrich Schipperges hovoří o jedinečném tvoření a jedinečné cestě v umění stárnout:

„Cestu k umění stárnout a k uměleckému dílu stáří ovšem musí každý pro sebe najít sám. Jeho stáří mu nikdo neodejme“ (Schipperges 113).

Existují základní pravidla umění stárnout, která platí pro každého. K těm patří kroky přijetí, odevzdání a vyjití ze sebe. Kdo se chce tomuto umění naučit, musí se vycvičit v těchto ctnostech stáří. Ovšem i přes všechna obecná pravidla si každý musí nakonec najít svou vlastní, zcela osobní cestu. Musí se sám rozhodnout, jak bude se svým stářím zacházet, jak bude zacházet s tím, co k němu přichází zvenčí, se svými nemocemi, s prožitky ztráty a s poznáním vlastních hranic.

Jedna žena mi při rozhovoru o stáří řekla, že pro ni jsou obrazem lidského života roční období. Na jaře - v dětství a mládí - se vše rozvíjí, léto - dospělost - má své slunné dny. Stáří by tedy mělo být jako podzim, plné barev. S tím mohu souhlasit: i podzim je krásný. Charakteristické jsou pro něj nádherné podzimní barvy, mírný sluneční svit a oslavy úrody, užívání si darů stvoření.
Během aktivního života a při práci nemůže člověk vnímat všechno. V podzimu života můžeme začít vnímat a užívat to krásné. Nemusíme už podávat výkony, stačí jen být. Ale stejně jako podzim v přírodě tvoří něco nového, je také úkolem stáří zkoušet nové věci. Můžeme například začít dělat rukama: plést, malovat, vytvářet keramiku, modelařit, tvořit...

Po podzimu přichází zima. I tam á svou krásu. Je plná ticha a klidu. Když sníh pokryje krajinu, je to kouzelné. V umění stárnout napodobujeme podzim a zimu tak, že se snažíme vytvářet pěkný a plodný podzim a tichou a klidnou zimu, která je naplněna teplem lásky.

Ale jak podzim, tak zima umí ukázat i svou druhou tvář. Známe podzimní bouře, jež vyvracejí stromy a odnášejí to, na co jsme byli zvyklí. Zažili jsme mrazivé zimy, kdy jsme promrzli na kost. V některých oblastech mohou masy sněhu oddělit člověka od zbytku světa. K umění stárnout patří , že přijmeme podzim a zimu nejen v jejich kráse, ale i s jejich drsností, a při tom všem, co nás tísní, objevíme lásku, která má schopnost proměňovat a oteplovat každou životní etapu.

Jiný obraz stáří, který napadl jednoho spolubratra, je obraz vinné révy. Plody, které visí na révě, nic nedělají. Jen se vystavují slunci a zrají, dokud nebudnou otrhány a nestanou se zdrojem radosti pro druhé. Starý člověk už nemusí podávat velké výkony, nemusí si získávat uznání svou činností. Prostě je tady. Obraz vinné révy nám však ukazuje, že to není žádné pasivní přežívání. Má v sobě vnitřní pohon, který ho udržuje při životě. Stáří se tak stává plodným tehdy, když starý člověk může vyjádřit to, co má v sobě: slovy, vyprávěním, obrazy, hudbou. Umělci jako Pablo Picasso a Marc Chagall nebo hudebníci jako Pablo Casals vyjadřovali bohatství své duše až do vysokého věku a hodně lidí tak učinili šťastnými.

Jiným obrazem stáří je křeslo, ve kterém starý člověk sedí. Může tak jednoduše pozorovat, co se kolem něj děje. Často zaměřuje svou pozornost spíše do nitra. Prostě zde sedí a vyzařuje do svého okolí klid a důvěru. Ve vesnickém prostředí bývá krásným obrazem stáří lavička před domeme. Když staří lidé sedí na lavičce a jen tak mlčky pozorují okolní svět, často se dávají do řeči s kolemjdoucími. Nemusí si zjednávat žádné fórum. Přes svou prvotní samotu, jsou uprostřed dění - a stále znovu je oslovují lidé, kteří jdou okolo. Naslouchají a hovoří o tom, co mají na srdci. Často v rozhovorech vzpomínají na minulost. Tak se podílejí na životě společenství, a přesto nechávají jednat ostatní. Nezapojují se do nastalého dění, pouze říkají svůj názor, když se jich na něj někdo zeptá. Odpoutali se od ostatních lidí a právě díky tomu se stávají pro druhé požehnáním.

 

Autor textu: Anselm Grün
Převzato z knihy: Umění stárnout
Vydalo Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101427-


 

Autor: Anselm Grün   |   Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému