Výstava Marcela Hubáčka v galerii Poutní prodejny na Velehradě

27.10.2011

Od poloviny října vystavuje v Galerii Poutní prodejny na Velehradě své plastiky a obrazy moravský výtvarník Marcel Hubáček (*1964). O jeho výtvarném směřování a duchovních základech tvorby viz článek „Bydlím na samotě u lesa“.

Bydlím na samotě u lesa. A to doslova a do písmene. Ateliér mám na Želechovických pasekách. Na Valašsku má každá vesnice své paseky, samoty na kopcích v okolí. Je to přesně to co potřebuji pro svou práci. Klid uprostřed přírody a přitom deset minut od centra města Zlína.

Zní to jako klišé, ale v zimě nám srnky chodí až ke dveřím, na louce potkáte divočáky a praváky sbíráme za domem. Velký pozemek se starým domem a stodolou jsme objevili těsně před naším odjezdem do USA v roce 1999. Byla to láska na první pohled. Po dvou letech jsme se vrátili a hned začali s přestavbou stodoly. Zůstaly jen staré tramy a zbytky kamenných zdí. Navozil jsem kámen z lesa a za dva roky jsem postavil obytný ateliér, kde nyní žiji se svou rodinou. Je to vlastně jedna velká místnost rozčleněná na několik úrovní.

Hodně jsem cestoval: asijská část bývaleho SSSR - Ťan-Šan, Kavkaz , Altaj; Karibik; Venezuela - oblast stolových hor. Byl s toho i pořad na ČT. V Indii jsem strávil nějaký čas ve třech klášterech a meditačních centrech.Jedním ze způsobů, jak dosáhnout vnitřního klidu, je pro mne malování a tvorba plastik a soch. Malovat jsem začal s vnitřní potřeby, ale není to spalující touha bez které nelze žít. Je to spíš vytváření vnitřního paralelního světa zbaveného dnešního chaosu. Nepovažuji se za pravého umělce, ale spíše za jakéhosi pozorovatele a sběrače. Obrazy a plastiky dělám z nalezených kousků dřev, kamenů, želez, ptačích per atd. Prostě všeho, co někdo vyhodil a já to najdu. Mohu strávit šťastné hodiny hledáním zapomenutých věcí, které jakoby na mne křičely, že chtějí být znovu nebo poprvé nalezeny. Doma mám hromady takových nalezenců, kteří čekají na svůj čas. Občas se jimi přehrabuji. Každý kousek má svou vlastní historii a původ. Každý kousek má svůj vlastní příběh. A když pozorně naslouchám,mohu se stát součástí příběhu a něco společně vytvoříme. Je důležité, jak pozorně naslouchám, protože každý den může být příběh jiný. A potom ten příběh nebo jen vjem, pocit, skládám do obrazů. Snažím se být jen jakýmsi prostředníkem procesu tvorby. Jsem jen divák, který pozoruje vznik něčeho nového a v určité chvíli řekne: "Dost, teď je to hotovo." Je to určitý druh meditace. Nechci dělat umění pro umění, co mě zajímá, je samotný proces tvorby, který by se měl stát cílem a způsobem naplnění. Protože nemám pocit, že jsem "já" něco vytvořil, tak "své" věci nepodepisuji. Otisknu své kamenné razítko se starým čínským symbolem modlitby.

Rok jsem studoval v Anglii na Durham University kresbu a malbu. A od roku 1999 do roku 2001 v Americe na Naropa University v Boulderu Visual Art a Traditional Eastern Art. Školu založil Trungpa Rinpoche, tibetský učenec a meditační mistr, který prchl z Tibetu po čínské okupaci. Spoluzakladatelem byl mimo jiné i Alan Ginsberg. Je to institut, který spojuje kontemplativní studium se studiem západní a východní filosofie, umění a psychologie. Naropa vychází z principů university Nalanda - největšího střediska budhistické vzdělanosti, které vzkvétalo v Indii od 5. do 12. století. Nalanda byla známá svým spojením intelektu a intuice a atmosférou vzájemného porozumění a respektu mezi různými kontemplativními tradicemi. Zde jsem kromě klasických uměleckých disciplín studoval i ty tradiční východní. Např. kaligrafii, thangka paintink, tai-chi, výrobu tradiční keramiky, meditační techniky... Tady jsem také potkal učitele, kteří mne hluboce ovlivnili. Nebyli to jen mistři svého oboru, ale hlavně vysoce duchovní lidé.