Kresby a grafika

24.9.2014

Srdečně zveme do knihkupectví U Sv. Vojtěcha v Praze 6 Dejvicích na výstavu kreseb a grafik manželů Otty Stritzka a Marie Stritzkové - Florianové. Výstava probíhá od 1. října do 30. listopadu 2014.

Otto Stritzko – svébytný svět plný novotvarů


Ivo Binder

Otto Stritzko je jedním z těch umělců, kteří ve třicátých letech stáli u zrodu poválečných proudů českého výtvarného umění a přesto zůstávali po léta stranou pozornosti. Nebyla to však jen ideologická cenzura, blokující v sedmdesátých a osmdesátých letech retrospektivní autorskou výstavu, co tento stav zapříčinilo. Jeho dílo je formálně i kvalitativně různorodé a nese navíc pečeť výrazné individuality autora, jehož svérázný smysl pro humor je v českém výtvarném umění bezprecedentní.

Teprve na výstavě "Linie, barva, tvar", pořádané roku 1988, byly opětovně představeny Galerií hl. m. Prahy v Domě U zvonu Stritzkovy práce, které byly objevné pro diváka zajímajícího se o české výtvarné umění třicátých let. Pro recepci díla je příznačné, že se již o rok později objevuje ve zcela odlišných souvislostech na výstavě Expresionismus v českém výtvarném umění, v Galerii výtvarného umění v Pardubicích. Prvním pokusem zhodnotit již uzavřené dílo Otty Stritzka byla výstava pořádaná Moravskou galerií v Brně v roce 1997.

Klíč k pochopení jeho malířského vidění musíme hledat již v raném dětství. Narodil se a do svých dvanácti let žil v rodině obchodníka a fotografa Arnošta Stritzka v Jaroměřicích nad Rokytnou. Jako malý chlapec však tolik nevnímal duchovní svět Březinův - se všemi jeho hosty a přáteli a rodící se březinovský kult, který Jaroměřice ovládl v době mezi světovými válkami - ale spíše barokní areál zámku s kostelem a hlavně zámecký park a maloměstský ruch se všemi oslavami a společenskými rituály, tak jak je z oken rodného domu na náměstí mohl sledovat: "Obdivuje se v dětství baroknímu zámku (hrabě Vrbna) a malbám v kostele, neméně pohádkově krásnému parku (který je teď úplně zničen), alejím pivoněk a kamenným sochám v zeleném šeru kvetoucích kaštanů. Žasne nad kvetoucí Agave, která ten kandelábr vyvine jednou za 90 roků. Navštíví s rodiči a bratry Vídeň a přiveze si ze Schönbrunu peří, vylovené otcem z bazénu kachen, které má líc zelený a rub červený. Viděl Burgwache s impozantním kohoutím peřím na helmách. V Jaroměřicích byl obecní strážník pan Čech, který o svátcích nosil kromě šavle také černý tvrdý klobouk s kohoutím peřím. Moc se mi líbil a také generál Durda, který o Božím Těle šel v průvodu ve světlemodré blůze a černých kalhotách s červenými lampasy - no, úplná nádhera. - Otec byl náčelníkem hasičů a o slavnostech střílel z pistole rakety večer na náměstí."

Tímto jsou již naznačeny tematické okruhy jeho obrazů, kterým zůstane věrný, s nestárnoucím chlapeckým pohledem, až do konce své tvůrčí činnosti.

Druhým, ale již méně zjevným, nicméně v jeho díle neodmyslitelným inspiračním zdrojem, byla literatura. Jak uvádí ve výše citované svéživotopisné črtě, byl to Leon Bloy - "chrlič katedrály", jak jej nazval František Halas, jehož četba jej přivedla v roce 1926 k vydavateli "Dobrého díla" Josefu Florianovi. Toto setkání se pro něj stane v mnoha směrech osudovým. Tehdy již studuje na učitelském ústavu, nejprve v Brně a po dvou letech přechází do Prahy a tam v roce 1928 maturuje.

Prostřednictvím Josefa Floriana a jeho nakladatelství se seznamuje se světem pregnantně vysloveného a nekompromisně žitého křesťanství. Spisy křesťanské mystiky, filosofie i beletrie vydával Florian často ve špičkové grafické úpravě. Na řešení jejich výtvarného doprovodu se vystřídala řada předních výtvarníků, počínaje Františkem Bílkem, Josefem Váchalem, Bohuslavem Reynkem, až po Josefa Čapka a Vlastislava Hofmana. Stritzkův podíl na výtvarném doprovodu produkce Florianova nakladatelství nebyl nikterak zásadní. Tato spolupráce však měla pro jeho tvůrčí zrání rozhodující význam. Ve Staré Říši se seznámil s dílem George Rouaulta. Rouaultovy expresívní obrazy malované prudkými tahy štětcem, zachycující model v jeho halucinační pravdivosti, a temné barevné plochy jeho kvašů bezpochyby konvenovaly Stritzkovu naturelu. Jeho vliv na Stritzkovu tvorbu však bývá přeceňován. V souvislosti se sledováním inspiračních zdrojů mladého umělce připomeňme také tvorbu německého expresionismu, jehož výtvarná i literární díla se na stránkách staroříšských tisků objevovala (od Emila Noldeho až po mladé vestfálské umělce Coestera, Schamoniho a Wessela). Z českých výtvarných umělců spolupracujících s nakladatelstvím Dobrého díla konvenoval Stritzkovi Vlastislav Hofman. Hofmanův konvolut kreseb "Hlavy", vydaný Florianem, našel také odezvu ve Stritzkových studiích hlav z let 1930-1932, ale ještě výrazněji jej ovlivnil Hofmanův soubor linorytů "Christos, Madonna a všichni svatí, jak jsem je viděl v iluminacích starých Ethiopských kodexů", který byl zcela v souladu i s jeho zájmem o Etiopii, kam se, podobně jako Josef Florian, chtěl přestěhovat. Vedla je k tomu nenaplněná touha po společenském řádu, vybudovaném na křesťanských principech. Jejich utopické představy Etiopie jako ideálního státu se však naštěstí ještě zavčas rozplynuly.
Roku 1928 se Stritzko přihlásil na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Navazuje přátelství se svými novými spolužáky Františkem Hudečkem, Antonínem Strnadelem, Vojmírem Vokolkem, Jiřím Trnkou i dalšími. První tři roky studuje u profesora Jaroslava Bendy, od nějž přešel na speciálku Arnošta Hofbauera, jehož přístup mu lépe vyhovoval citem pro barvu a respektem k individualitě žáků. Když prof. Hofbauer roku 1934 ze školy odešel, vrací se Stritzko k profesoru Bendovi. Bendův rutinní přístup k tvorbě však začíná být Stritzkovu temperamentu příliš svazujícím. Jejich vzájemné neporozumění nakonec vyústilo v to, že je Otto Stritzko "na základě týdenní neomluvené absence" rektorským výnosem ze dne 12. 11. 1934 ze školy vyloučen.

Během prvních dvou ročníků studia se věnoval téměř výhradně kresbě. Jejím východiskem se stala estetika artificialismu. V roce 1928 navštívil společnou výstavu Štýrského a Toyen, která mu dala impuls k hledání vlastní cesty. Kresby, které pod jejich vlivem vznikly, jsou osobními záznamy - výtvarnými glosami každodenních událostí, jak nasvědčují jejich názvy a poznámky determinované časem, uvedené na rubu kreseb. Nelze říci, že by v nich autor usiloval o osvojení tvárných principů surrealistické kresby. Biomorfní tvary, které se koncem dvacátých let v Stritzkově díle objevují, odrážejí jeho zájem o dílo Odilona Redona a jeho botanická studia, inspirovaná přírodovědcem Armandem Clavaudem. S estetikou artificialismu se definitivně rozchází počátkem třicátých let - v době, kdy pracuje na ethiopském cyklu, studiích hlav a kresbách tuší z pražské periferie.

Ještě jako student Uměleckoprůmyslové školy obesílá soutěž vypsanou Sdružením výtvarníků a získává spolu s Františkem Hudečkem a Eduardem Stavinohou první cenu za obraz "Náves se svatým Florianem". Současně se stává členem Sdružení výtvarníků. Toto sdružení však bylo názorově natolik nesourodé, že veškeré pokusy některých jeho členů (J. Jelínka, Zd. Dvořáka a B. S. Urbana) o pregnantnější vyjádření společného programu a jeho uvedení do konfrontace s činností mezinárodní skupiny Abstraction-création, ztroskotaly. Největším přínosem členství ve Sdružení byla tedy pro Stritzka spíše možnost prezentace své práce než tvůrčí výměna názorů a zkušeností.

V roce 1933 získává podnájem v bývalém zahradnickém domku v seminární zahradě pod Petřínem. Tento "domeček", jak jej všichni důvěrně nazývají, se na pět let stává útočištěm nejen pro něj, ale i pro četné přátele, kteří jej tam chodí navštěvovat. V té době navazuje kontakty s názorově blízkými literáty z okruhu revue Tvar a Řád, s nimiž udržuje přátelství až do smrti. Jeden z jeho nejbližších přátel, Bedřich Fučík, se stává roku 1928 tajemníkem a o rok později ředitelem nakladatelství Melantrich. Jeho zásluhou získává Otto Stritzko první zakázky na výtvarnou úpravu knih a od roku 1939 i stálé místo výtvarného redaktora nakladatelství Vyšehrad. Pro jeho temperament je však soustavná a rutinní nakladatelská práce příliš svazující. Jeho knižní úpravy postrádají spontaneitu volných kreseb. Pouze v případech niternějšího vztahu k obsahu, kdy doprovází texty svých přátel, vytváří výtvarně hodnotné, dodnes vyhledávané bibliofilie, včetně přednostních, akvarelem kolorovaných exemplářů. Za všechny nutno jmenovat linoryt na obálce tragické prózy Jakuba Demla Zapomenuté světlo (1934), grafické ilustrace k Příběhu starého námořníka od Timothea Vodičky (1937) nebo frontispis k Zahradníčkovu Žalmu roku dvaačtyřicátého (1945).
Konec třicátých let přináší Stritzkovi mnoho nadějí. Roku 1938 získává byt a atelier v Dejvicích. Žení se s výtvarně nadanou dcerou Josefa Floriana Marií, kterou si na jejím otci vyvzdoroval. Ta se stane jeho oporou a harmonizující protiváhou na celý život. Rok nato mají svoji první společnou výstavu v Beaufortově síni v Praze. Své práce s nimi vystavuje i Kamil Lhoták a Františka a Anna Florianovy. Výstava je kritikou příznivě přijata. "Stritzko je básník velké fantazie a expresivnosti. Snovost a vizionářství činí jej blízkým surrealismu... Je téměř jisto, že O. Stritzko vyroste v jednu z nejzajímavějších osobností mladé generace," píše Štěpán Jež. Roku 1939 se sblížil s malířem a teoretikem Karlem Šourkem. Poprvé se účastní výstavy Umělecké besedy, s níž pak vystavuje jako host na členských výstavách až do roku 1947.

Stritzko již tehdy vytváří svůj svébytný svět plný novotvarů, zcela podřízených řádu barevné skladby. V práci s barvou je pro něj učitelem Vasilij Kandinskij. Podobně jako on studuje pravoslavné ikony a díla ruského luboku. Podporu na této cestě nachází při konzultacích s profesorem Ukrajinské akademie v Praze Sergejem Makem. Až na výjimky se nezabývá řešením problému světla a prostoru. Chápe se malířsky jakéhokoliv tématu, které je mu schopno poskytnout dostatečný prostor ke spontánní malbě. Impulzem jsou mu letmé útržky snů, banální situace denního života, či bizarní svět starých obrázkových časopisů.
Ve svém jádru jde u Stritzka o radost z malby. V tom je názorově blízký Karlu Šourkovi, který v úvodníku XV. ročníku Života napsal: "Před formalismem musí zachránit umělce nejdříve jeho umělecká i lidská upřímnost. Člověk se stává malířem ne pro úctu, ne pro vznešené ideje; je to jednodušší - pro prostou rozkoš ... V tom je výtvarné umění výtvarným uměním. Barvy temně žhoucí a jiskřivé a jiné suché a mrazící. Barvy zápasící, barvy něžně se objímající. Barvy ryčné a barvy tichounce zpívající. Barvy kolotající a barvy vážně se nesoucí jako jeptišky se sklopenými zraky..."

Po nepříliš úspěšné periodě nakladatelského redaktora Otto Stritzko v roce 1940 z Vyšehradu odchází. Ještě téhož roku přebírá restaurátorský atelier Šourkova tchána Jana Janšy a začíná se živit restaurováním. Jeho rodina se stěhuje do Staré Říše a on více než třicet let objíždí chrámové a zámecké interiéry, v nichž restauruje nástěnné malby. Tento krok mu zajistil relativně stálý zdroj příjmů, nicméně časová náročnost restaurátorských prací a vzdálenost od centra výtvarného dění jej stále více odsouvaly do izolace. Výstavy, které v šedesátých a počátkem sedmdesátých let realizoval, měly pro něj spíše morální význam. Tvorbu, ani jeho společenské uplatnění ale příliš nezměnily. Zachovává si svůj životní rytmus, determinovaný životem na venkově, a ne¬únavně pracuje.

Stritzko se při práci s tématy stále vrací k motivům, které zaznamenal již dříve do skicáků a opakovaně usiluje o pregnantnější vyjádření výtvarné myšlenky. V jeho obrazech se stále více objevuje smysl pro bizarnost a komiku. V této souvislosti bývá někdy přiřazován k naivním umělcům. Stritzkův humor je však organickou součástí intelektuálně poučeného pohledu na svět. Určité paralely můžeme spatřovat v nonsensové poezii Christiana Morgensterna a Edwarda Leara. Obdobně jako v této poezii, je i ve Stritzkových obrazech výsledný estetický účin vytvářen slučováním neslučitelného na základě vytvoření skladebného řádu obrazu. Potřeba humoru a potřeba se o něj s někým podělit jej přivedla k tvorbě literárně stylizovaných textů, které rozesílal svým přátelům v kaligrafovaném přepisu a s doprovodnými ilustracemi. Často to byl smích skrze slzy, humor paradoxů, kterými se vyrovnával se svými traumaty, s okamžiky pochybností. Ale humor nebyl pro Ottu Stritzka jenom prostředkem psychohygieny. Byl vážnou potřebou toho, o čem píše Ladislav Klíma, když vysvětluje svoji teorii ludibrionismu: "Svět je bouffonerie; poznat žert na dně každého zjevu, znamená teprve uzříti jeho Boží podstatu."

Text je upravenou verzí úvodní studie katalogu Otto Stritzko: Obrazy (Moravská galerie Brno, Pražákův palác, 11. dubna - 25. srpna 1997).
Ivo Binder je kurátorem sbírky moderního umění Moravské galerie v Brně.

 

Marie Stritzková - Florianová

Marie se narodila 11. srpna 1909. Již od dětství malovala a byla v tomto směru nadána výrazným talentem. Její oblíbenou technikou byl kvaš. Mimo krajinářství a ilustrace se hodně zabývala náboženskou tematikou. Malovala také portréty, často vynikající úrovně. Zpodobnila Williho Wessela, ale tyto portréty prý po jeho odchodu zničila. Pracovala, stejně jako její sourozenci, také pro Dobré Dílo. Její prací jsou například volné grafiky pro Archy nebo doprovod bibliofilského vydání některých básní Karla Jaromíra Erbena, frontispisy drobných životopisných tisků nebo později obrázků ke knihám A. Fourniera.

Z obrazů Marie Stritzkové vyzařuje ticho a klid, zároveň však i napětí, které nutí k přemýšlení. Její obrazy jsou skromné a velmi působivé, ale přes jejich pokoru a skromnost z nich vyzařuje neobyčejná síla. Časté motivy loučení, smutku a smrti, ale také např. ukřižování jsou vyjádřené s velkou přesvědčivostí a emocionální hloubkou. Výrazně ztvárnila spoustu lidových motivů, přes obyčejný život na venkově až k ilustracím lidových písní, které sálají barvami a životem.

Svou tvorbu na čas přerušila po svatbě s malířem Otto Stritzkem. Žili až do své smrti ve Staré Říši. Marie přežila svého manžela o 12 let. Po jeho smrti se sice vrátila k malování, ale při pohledu na obrazy z těchto let je zřejmé, že původní hluboká silná inspirace se jakoby ztlumila. Náměty z této doby jsou převážně náboženské. Zemřela 14. dubna 1998 ve věku téměř devadesáti let.

text - Františka Jirousová
 

 

Sekce: Praha-Vojtěch   |   Tisk   |   Poslat článek známému